Je běžným tvrzením a klišé, že pravicové vlády spoří a levicové naopak rozmařile utrácejí veřejné prostředky. Tyto argumenty jsou nedílnou součástí probíhajících předvolebních půtek politických soupeřů, novinových článků a internetových diskusí.

Veřejný dluh je z velké části důsledkem mandatorních výdajů, které je stát ze zákona povinen hradit. Mezi ně patří například tolik diskutované vyplácení důchodů a budoucí stabilizace penzijního systému, aby tento vydržel desítky let. Jen tyto výdaje tvoří ročně více než 300 miliard Kč a nelze je nijak omezit za předpokladu, že se některá z vlád nerozhodne snížit důchodcům drasticky jejich životní úroveň. Dalšími nezměnitelnými výdaji jsou různé jiné podpory, příspěvky, dotované slevové ceny některým skupinám obyvatel (např. studentům) a samotná obsluha veřejného dluhu. Veškeré tyto jevy jsou výsledkem demografického vývoje a ekonomiky, která na ně již není schopna díky úpadku své produktivity vydělávat, což vede k zamítavé odpovědi na otázku, zda je možné zastavit nastavený trend zadlužování.

Zajímavým jevem české politiky a médií je také vytváření příznivého obrazu stran typu TOP 09, kterým je přisuzována aureola spasitelství a znalosti těch správných receptů na ekonomická řešení problémů se zadlužováním země. Předseda zmíněné strany Miroslav Kalousek je nezřídka prezentován jako guru racionality a vyrovnaného hospodaření. Bohužel se zapomíná, že to byl on, kdo se podílel na tvorbě rozpočtu vycházejícího z nesprávné predikce vývoje ekonomiky, který předpokládal pokračující růst tempem okolo 4%. To vše v době, kdy se náš z hospodářského pohledu klíčový soused Německo již propadal do recese a o jejím nevyhnutelném importu k nám s dopady na příjmy státního rozpočtu v té době psaly už i bulvární plátky.

V současné době lze sociální smír ve společnosti u nás i jinde v Evropě udržovat naneštěstí již pouze cenou nastaveného trendu zadlužování veřejných rozpočtů. Je to daň za neproduktivitu, kdy se evropské ekonomiky soustředí na terciární sektory při současném transferu produktivnějších sektorů na Východ a na tzv. „ekonomiku služeb“, která však ke svému chodu nepotřebuje velké množství pracovních sil. V USA tento typ hospodářství začal zavádět v 80. letech minulého století zesnulý Ronald Reagan a právě od těchto časů se datuje akcelerace zadlužování americké ekonomiky. Nutno podotknout, že Reagan nedělal nic ve zlém úmyslu, ale byl prostě pouhou součástí vývoje, kterému nešlo nijak čelit. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem ještě chodil na základní školu a právě tehdy už byly prezentovány země zaměřené na služby jako symbol prosperity a budoucího vývoje všech zemí, které budou chtít patřit mezi vyspělé. Bylo to v těch euforických dobách, kdy vše z minulého režimu bylo špatné a vše přicházející naopak dobré.

Zadlužování veřejných financí je proto nezbytné pro udržení současné stále ještě vysoké životní úrovně v Evropě, která si již nějakou dobu žije „nad poměry“. V podstatě tím Evropa oddaluje svůj budoucí pád a za přispění nás všech se dobrovolně degraduje. Jediným a podotýkám utopickým řešením, které by vedlo k zastavení nebo alespoň k omezení zadlužování, by byl dobrovolný odklon od současné spotřeby, tedy přijetí nižší životní úrovně. Ale to je ve své podstatě nemožné.

I kdyby v nadcházejících volbách nakrásně zvítězila pravice a zastánci liberálních směrů, což je vzhledem k atmosféře panující v české společnosti velmi nepravděpodobné, budou i tito muset pokračovat v již vyšlapané cestě a neovlivní to žádnými siláckými řečmi do amplionů ani Kalousek, ani Nečas.