Ekonomický vzestup se buď udrží, anebo se pomalu blíží nová recese. V takovém prostoru se pohybují veškeré spekulace ekonomů, jak také odpovídá době, kdy každý tuší, že už je pět minut po dvanácté, pokud dvanáctou hodinou myslíme vrchol hospodářské konjunktury. Těžké je v této situaci jenom říct, co se děje.

Hospodářství Evropské unie zpomalilo v druhém pololetí minulého roku svůj růst, teď se ovšem zdá, že první čtvrtletí roku 2019 bude nad očekávání úspěšné. Také Česká národní banka zvýšila ve čtvrtek úrokové sazby a to značí, že se v nejbližší době nějakých krizových poryvů nebojí.

Přesto důvěra podnikatelů i spotřebitelů průběžně klesá, pořád ale nejsou očekávání tragická a najdou se ekonomové, kteří se snaží vzbudit dobrou náladu, aby se skeptické úvahy nestaly sebenaplňujícím proroctvím.

Těžko něco vystihuje současnou situaci přesněji než index Ifo, který sleduje očekávání německých podnikatelů. Index od loňského srpna klesá a z pozice odpovídající fázi hospodářského boomu se blíží k hranici, kde začíná zpomalení. Na této hranici mezi konjunkturou a zpomalením se drží třetí měsíc. Nikdo neví, co bude dál, kromě průmyslníků, kteří mají nejhorší náladu.

Všechny tyto úvahy v sobě skrývají jeden osten. Konkrétně otázku, proč bychom se museli smiřovat s tím, že po sedmi letech prosperity nás nutně čeká nějaká nepříjemná krize.

Není to přece nezvratitelný fyzikální zákon, že se hospodářské cykly musí opakovat, a také v myšlenkách velkých ekonomů jako John Maynard Keynes nebo Walter Eucken se najdou úvahy o tom, že krize je možné úplně zrušit. Pokud evropská ekonomika rostla třicet let od války takřka nepřetržitě, proč by to nemohlo být možné také dnes.

Zřejmě bychom pro to museli něco udělat, napadne každého člověka, který nechce, aby se opakovala krize, jakou jsme zažili koncem minulého století nebo po roce 2008. Stojí za pozornost, že se o to zvláště vláda Bohuslava Sobotky nějakými kroky snažila.

Česko je závislé na svém průmyslu, který zajistí rychlý růst, ale také posílá danou ekonomiku pod vodu, pokud se ve světě pokazí poptávka. Sobotka chtěl posílit domácí spotřebu, která by mohla největší dopad budoucí krize způsobené poklesem zahraniční poptávky omezit. Zvyšoval platy státních zaměstnanců i úroveň minimální mzdy, a hlavním účelem bylo, aby svým pracovníkům víc platily soukromé firmy.

Mzdový růst už pokračuje samospádem s tím, jak se vylidnil pracovní trh. Tato strategie skutečně přinesla nějaký efekt. Při narůstající skepsi průmyslníků se optimismus drží v sektorech služeb i stavebnictví. Třeba opravdu dokáže domácí spotřeba udržet ekonomiku nad vodou, i když mezinárodní obchod nefunguje, jak by měl.

Potíž je v tom, že Keynes a Eucken to mysleli jinak. Podle prvního z nich lze výpadky prosperity dorovnat veřejnými investicemi, podle druhého otevřením širšího prostoru pro podnikání.

Ani jednu metodu teď Česko neužívá. V zásadě spoléhá na vzestupný trend, který se prosadí pouze tím, že po úpadku v dobách plánovaného hospodářství srovnáme krok s vyspělým západem. Zvyšováním mezd to tedy můžeme popohnat. Není jisté, jak tato sázka dopadne. Spíše je to jeden z dílků do mozaiky, ze které se skládá současná nejistota.