Potraviny mají podražit o dalších deset až patnáct procent, pokračuje růst cen pohonných hmot, průmyslová výroba poklesla poprvé po 66 měsících, dovozy zahraničního zboží po dlouhé době převýšily export a inflace klesá. Navíc roste produktivita práce již osm měsíců pomaleji než mzdy, což může podpořit další zdražování.

To všechno jsou ekonomické zprávy z posledních zhruba deseti dní. Nic, co by mohlo vzbudit i v optimistovi nějakou radost. Snad jen zpráva, že Evropská unie ukončila trestnou proceduru za nadměrné tempo státního zadlužování vůči České republice, kterou zavedla v roce 2004, tedy rok po zahájení socialistických tzv. reforem veřejných financí.

Jede tedy skutečně ekonomika z kopce a skončily časy, o nichž prezident mluvil jako o ekonomicky nejlepších v dějinách Česka?

Postihla nás snad krize finanční nákazy z Ameriky?

Ale ne. To vše je jen zcela normální vývoj hospodářského cyklu, v němž jsi jednou nahoře a jindy zase dole. Česká ekonomika má však pořád do té dolní polohy hodně daleko.

I letos se bude hospodářský růst pohybovat kolem pěti procent a ceny se do konce roku stabilizují. Současná čísla jsou daná především statistickou metodikou, kdy se dnešní ceny porovnávají s cenami z loňského dubna, tedy půl roku před začátkem masivního zdražení mléčných výrobků a mouky a pečiva.

Navíc lze očekávat, že letos čeká zemědělce dobrá úroda, a to nejen v Česku, ale i v celé Evropě, a tak pokud nevznikne nějaká klimatická ekopanika, tak není důvod k nějakému dalšímu růstu cen potravin. Situace by se měla vracet k normálu.

Něco jistě podraží, třeba vepřové, ale něco zase zlevní, třeba pečivo či mléčné výrobky. Trh funguje a lidé na vysoké ceny zboží reagují změnou poptávky. Statistika nyní ukazuje velmi zřetelně, že potravináři mají s prodejem zboží za současné ceny dost potíží. V březnu potravinářská výroba meziročně klesla o 11,5 procenta, takže nějaké další zdražování si asi dost rozmyslí.

I mírné zpomalení ekonomiky, které nyní zaznamenáme, však vystaví účet současné a zejména minulé vládě za jejich reformní úsilí.

Ukáže se, že jednostranná orientace na průmysl, zejména ten energeticky náročný, nebyla tak úžasná, jak se na první pohled zdálo, a oživovací efekt investičních pobídek nemá příliš dlouhé trvání.

Také se ukazuje, že je stále dost lidí, kteří si mohou dovolit nepracovat. Přestože je neuvěřitelná nabídka pracovních míst a firmy jezdí pro dělníky až do Vietnamu či Mongolska, tak zde pořád čtvrt milionu lidí žije z dávek. Současná vláda při svém nástupu slibovala, že s tím něco udělá, ale nějak to dře.

Nad reformou zdravotnictví je zataženo a o penze dnešních třicátníků se také žádná politická strana zřejmě nehodlá poprat. Bez opravdových a hlubokých reforem je silný ekonomický růst prostě a jednoduše dlouhodobě neudržitelný.

A tak možná leckterý politický realista by byl docela rád, kdyby ta krize české ekonomiky, co se zatím jen jako krize tváří, opravdu přišla a otevřela dveře pro nepříliš populární kroky, které stejně jednou budeme muset udělat.

Přizpůsobit se podmínkám globální ekonomiky sice bolí, ale nikdo se nás rozhodně nehodlá ptát na to, zda chceme, či nechceme konkurovat světu, soutěžit s novými dravými ekonomikami. Prostě buď si na slušný život vyděláme, nebo ne. Číňané nám sociální dávky platit nebudou. Zatím tam nemají ani starobní důchody. Vítejme tedy posly špatných zpráv a ptejme se politiků na ty reformy.

MfD, 13.5.2008