Počátkem roku tomu byly dva roky od zaslání prvních dopisů adresovaných českým úředníkům od jejich bruselských kolegů, které obsahovaly některé právní a technické připomínky v menšině již k realizovaným, v převážné většině teprve k připravovaným projektům rekonstrukcí a dostavby české vodohospodářské infrastruktury - kanalizací a ČOV. ČR se zavázala splnit povinnosti vyplývající ze směrnice 91/271/EHS Rady o čištění městských odpadních vod do roku 2010. Z hlediska časového je tak vyřešení problematických aglomerací vysoce prioritním tématem, neboť konec přechodného období, které si Česká republika sama vyjednala se kvapem blíží. Poté přijdou sankce. A to nemalé. A Česká republika to zařídila šikovně, přenesla odpovědnost za splnění směrnice na města a obce. Zdálo se, že ač Evropskou unii, resp. její „vládu“ trápí nedostatky v odvádění a čištění odpadních vod, které do mnoha evropských zemí odtékají z „české studny Evropy“, bude v poměrně krátkém období schopna ČR nedostatky odstranit, a to za příslušné finanční pomoci z evropské pokladny. Projekty jako takové se obracely po vstupu do EU s prosíkem o finanční injekci k Fondu soudržnosti.

Kamenem úrazu se však ukázaly být především dvě věci. Na jedné straně deklarovaná podpora tzv. partnerství veřejného a soukromého sektoru, tedy celému souboru různorodých modelů, kdy spolu spolupracují subjekty veřejného práva, tedy konkrétně stát či municipality a jejich soukromoprávní partneři a na straně druhé poznatky o tom, že vodárenství jako takové je poměrně výnosný obor, kde ti nejúspěšnější dosahují díky kvalitnímu managementu a příznivým podmínkám vskutku pozoruhodných ekonomických výsledků. V tomto směru opět zafungovala stará známá pravda, že úspěch se neodpouští a každý dobrý počin má být po zásluze potrestán. Navíc je nutné připočítat příslovečnou opojnost mocí a dále skutečnost, že legendární bruselská byrokracie a úřednický alibismus dosáhnul v dané věci nových stěží představitelných mezí.

Vnitřní konflikt Bruselu ulevit pokladnám veřejnoprávních subjektů a přenést část odpovědnosti za financování na soukromé subjekty avšak současně umožnit výdělek soukromým společnostem, které produkt či službu dodávají vyvrcholil tím, že byly zadány ke zpracování analýzy, které měly najít slabá místa v těch vztazích, které zavazují žadatele o dotace z evropských strukturálních fondů. Cílem tedy bylo vyloučení možnosti, aby EK subvencovala ze své kapsy infrastrukturu, kterou budou využívat soukromé společnosti k navyšování svých zisků. Principielně jde zajisté o správnou myšlenku. V rukách bruselských technokratů se však toto východisko jako obecná podmínka pro uvolnění prostředků z fondů stalo doslova absurdním divadlem.

Laik by si mohl myslel, že danou problematiku lze poměrně jednoduše vyřešit. EK zadá analýzu, detekuje problematické body, navrhne sama nebo prostřednictvím nezávislého poradce řešení a ten kdo bude chtít čerpat finanční pomoc prokáže příslušným způsobem splnění stanovených požadavků. Pokud ne, bude mít smůlu. Jak jsem však osobně poznal, není tento „primitivní postup“ zřetelně tím, co by bruselští úředníci praktikovali. Nic totiž není tak jednoduché a proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě. Přiznejme si na úvod jednu hrůznou skutečnost. Bruselská administrativa povětšinou funguje na jednoduchém principu duality neomezené pravomoci a nulové odpovědnosti. Srovnejme danou situaci příkladně s malou stavební společností. Tam kde by jakýkoli zaměstnanec očekával jasné mantinely – tedy závazný a kdykoli kontrolovatelný pracovní postup, jasně definované kompetence, časový harmonogram a sankční podmínky pro případ neplnění úkolů či zpoždění prací – zjišťujeme, že činnost mnoha ředitelství EK, tedy jakýchsi evropských ministerstev nenaplňuje snad ani jedno výše uvedené „pracovní minimum“.

Nyní konkrétně k diskutovaným projektům. Žadatelé o dotace se staly rukojmí v neomezeném boji EK s nešvary českého vodárenství. Problém byl zúžen na oblast tzv. provozních smluv, tedy smluv, které uzavírají mezi sebou po celé ČR vlastníci a provozovatelé vodárenské infrastruktury. Jak již bylo výše uvedeno, první analýzy definovaly několik problematických okruhů, které se jevily pár anonymním a dobře placeným expertům jako dostatečné proto, aby si zasloužili svoji odměnu. Je prvním paradoxem, že tyto připomínky vypracovaly osoby přímo nepůsobící v oboru vodovodů a kanalizací. Výsledky expertizy byly shrnuty a zobecněny z pěti starších projektů a dále nebyla tato zpráva vůbec revidována ve světle změněné české legislativy. Přesto došlo k přenosu naprosté většiny připomínek a návrhů do smluvních vztahů, a to formou dodatků ke smlouvám. Optimista by se zaradoval - máme splněno! Chyba lávky. Pro bruselské experty se stalo nemožným toto řešení jakkoli evaluovat. Místo toho byla zhruba po roce od zadání první zprávy vypracována druhá analýza. Styl se nezměnil, opět anonymní experti, kteří se nejprve neúspěšně seznamovali s českým prostředím a podle toho také jejich výstupy vypadaly. Kdo by se obtěžoval přizváním zástupců věcně dotčených ministerstev či lokálních znalců z oboru. Odhlédněme od skutečnosti, že mnohá témata, která ve svých materiálech zmiňují konzultanti EK nemohou žadatelé a jejich smluvní partneři jakkoli ovlivnit; jedná se totiž výhradně o otázku modelování zvažovaných legislativních změn. Co víc, souhrnně jsou obecně formulovaná témata (např. tvorba cen, financování infrastruktury, parametry kvality služeb, jejich monitorování a sankce a další) označována kouzelnou formulkou tzv. nejlepší mezinárodní praxe. Tedy pojem vskutku hellerovský. Nejlepší mezinárodní praxe je totiž cosi nikdy nedefinovaného, nepopsaného a tudíž obtížně prokazatelného či splnitelného. Co je však skvělou výhodou takových absurdních termínů je jejich obecná a neomezená použitelnost. V praxi tak každá snaha o vysvětlení dílčích otázek dospěje do situace, kdy argumenty do kouta zatlačený „ouřada“ vytáhne závěrečný trumf: „Vaše řešení (zákon, smlouva, oborové normy či postupy) není dostatečně blízké nejlepší mezinárodní praxi.“

Mnohé projekty začínají třetí rok své existence a v rámci nového plánovacího období 2007-2013 je čeká revize a obtížný přerod ve světle změn, která přinášejí nová pravidla. Úřední šiml řehtá rozkoší. Všechny žádosti bude nutné přepracovat, finanční a ekonomické analýzy doznají změn a co je nejdůležitější - jak vyplývá z oficiálních údajů, procento pomoci přímo z FS se sníží, neboť Evropská unie začala šetřit. Ještě před asi půl rokem sliboval ředitel sekce F2 DG REGIONAL POLICY pro ČR, Belgii a Lucembursko Georgios Yannoussis brzké vyřešení dvouletého martýria. Výsledek? V poslední zprávě adresované Ministerstvu životní prostředí lakonicky konstatuje: „Co se týče podmínek souvisejících se vztahy mezi žadateli o dotace z FS a provozovateli infrastruktury, které se týkají možnosti přesunu žádostí do nového Operačního programu Životní prostředí 2007 -2013 potvrzuji, že nejsme připraveni prezentovat pozici DG REGIO v dané věci.“ Georgios Yannoussis je přitom mužem, který má v této a dalších oblastech přímo na starosti celou Českou republiku a naprosté selhání jeho samotného a dalších odpovědných osob mu zjevně nečiní žádné potíže. Každý si představme situaci, jak bychom vysvětlili svému nadřízenému i vlastnímu okolí, že jsme nebyli za dva roky schopni postoupit ani o krok v odstranění pochybností. Ano, G. Yannoussis a jeho tým nemají nic víc než pochybnosti ohledně udělení dotací, když navíc disponují téměř neomezenými zdroji pro využití právní a technické asistence. Je již pouze marným povzdechem, kolik mohlo být profinancováno za vlastní stavební činnost namísto prostředků vydaných na přípravu argumentů prokazujících oprávněnost postupu českých úřadů, potažmo žadatelů na cestě za penězi z evropské pokladny, tím méně jde o hodiny a dny strávené nad smlouvami mezi vlastníky a operátory vodárenské infrastruktury, nejen těmi českými, ale i zahraničními s cílem zajistit mezinárodní komparaci, která by prokázala omyly a neznalosti evropských úředníků týkající se posuzování české praxe a právního prostředí.Výsledky práce českých úředníků, kteří obratem vyplňují všechny možné i nemožné požadavky, které navíc spíše odhadují, než že by jim byly jasně prezentovány ze strany DG REGIO, končí bez odezvy někde na stole, ale spíše pod stolem G. Yannoussise. Vidíme jasně, že zájmy České republiky jsou poškozovány nezájmem a bohorovností bruselské mašinérie, v tomto případě zástupců Ředitelství pro vnitřní politiku EU.

Je smutným konstatováním, že přes skutečnost, že mandát k vyřešení celé problematiky udělila i vláda ČR, naposledy svým usnesením ze 30.11.2006, není v možnostech naší diplomacie zejména na půdě Evropského parlamentu či v rámci vyjednávání se samotnou EK, aby dosáhla pozitivního posunu, který konečně ukončí období nejistoty a přešlapování na místě mnoha žadatelů, resp. obcí a měst, které nesou v konečném důsledku odpovědnost za splnění závazků k odvádění a čištění městských odpadních vod. Dotace sice nejsou nárokové, ale pokud nejsou jasně stanovena omezení a podmínky čerpání (chápáno čistě technicky, tedy tak aby byl každý schopen ověřit, zda je či není způsobilý pro přiznání finanční pomoci) je kdokoli, kdo prokáže bezúspěšně splnění pravidel pro podávání žádostí diskriminován. O to výrazněji se tato nerovnost projevuje v těch případech, kdy postiženými jsou obce, města a jimi kontrolované vlastnické společnosti, a tedy nepřímo minimálně všichni jejich obyvatelé.

Shrneme-li výše uvedená fakta, nejde vlastně o problémy českého vodárenství jako takového, i když ty byly v současné době jakoby uměle zúženy pouze do oblasti vztahů mezi vlastníky infrastruktury (městy, obcemi, jejich svazky či společnostmi vlastníků) a soukromými operátory. V případech obdobného selhání administrativy Evropské unie je hazardováno s důvěrou ve smysl a přínos členství v EU jako takovým. Ten, kdo se účastní příslušných jednání a uvědomuje si důležitost splnění předepsaných norem v daném poměrně krátkém časovém období musí být zděšen úrovní komunikace, stylem práce bruselských technokratů a beznadějí v hlasech českých ministerských úředníků, kteří za průběh a výsledky jednání odpovídají. Proč není Evropská komise schopna během dvou let definovat, co jí ve skutečnosti vadí na českém vodárenství? Proč se schovává za anonymní experty, krkolomné výhrady a prázdné proklamace? Nechce nebo neumí pojmenovat problém a navrhnout konkrétní hmatatelná řešení? Jedná se skutečně o pouhou chybně vedenou odbornou diskusi nebo je za nezájmem a obstrukcemi úředníků něco jiného? Máme vlastně možnost ovlivnit činnost organizace jejíž jsme se stali rovnoprávným členem, nebo jsme pouze loutkou v rukách nedotknutelných úřadů a jimi placených expertů? Hledejme na tyto otázky odpovědi v našem každodenním životě a třeba právě na příkladu vodohospodářských projektů zkoumejme konkrétní zkušenosti, plusy a mínusy, které nám členství v EU ze necelé tři roky přineslo.

Autor je advokát, člen právní komise Sdružení oboru vodovodů a kanalizací (SOVAK)