Názory na spravedlnost v placení daní vyvěrají především z osobní situace a prvoplánové úvahy podpořené emocemi. Některé země, nezvratně nakažené komunistickými idejemi Každý podle svých schopností, každému dle jeho potřeb, zavedly progresivní zdanění. Hlasatelé sociální spravedlnosti tak vytvořili dojem, že pomáhají chudým. Realita je však úplně jiná, z dlouhodobého hlediska nemá zdanění mezd na příjmy obyvatel významný vliv.

Po kvalifikované práci je velká poptávka a z globalizací dále roste, protože vysoce kvalifikovaný člověk nemá problém komunikovat více jazyky. Kvalifikovaný pracovník svoji práci prodává a vybírá si z nabídek, hodnotu své práce poměřuje čistým příjmem. Zaměstnavateli však nezbývá nic jiného, než stanovit výšku hrubé mzdy tak, aby pracovník obdržel požadovanou částku. Z dlouhodobého hlediska tedy progresivní zdanění způsobí pouze zdražení kvalifikované pracovní síly. Samozřejmě se to projeví v nákladech a v důsledku i v cenách, které u výrobků s podílem práce kvalifikovaných pracovníků rostou.

Nízkopřijmový pracovník většinou práci hledá, protože takových jako on je přebytek, a ten tlačí ceny práce dolů. Nižší zdanění nízkých příjmů však v důsledku nejvíce využije zaměstnavatel, kterému nižší zdanění pracovníka umožní snížit jeho hrubou mzdu, aniž by se změnil jeho čistý příjem (očištěno o inflační růst). Z dlouhodobého hlediska progresivní zdanění snižuje náklady na méně kvalifikovanou pracovní sílu.

Po nějaké době fungování progresivního zdanění je vždy snaha socialistů eliminovaná vývojem trhu pracovní síly, který porovnává čisté příjmy. Regulační zásahy mění pouze náklady na typy pracovní síly pro zaměstnavatele. Cena výrobků s vyšším podílem kvalifikované práce v důsledku vzroste a naopak cena výrobků vyráběných levnou pracovní silou klesá. Důsledkem pro „chudé“ je ještě větší nedostupnost produktů s vyšším podílem „práce bohatých“, protože v jejich ceně musí zaplatit i tu progresivní daň.

Takže na počátku vypadá zavedení daňové progrese efektně jako pomoc „chudým“, ale později způsobí ještě větší rozevření nůžek sociální nerovnosti.

Naše vláda předkládá návrh takzvané rovné daně ze mzdy (ve skutečnosti lineární daně) a všichni horečně vypočítávají, kdo na tom kolik vydělá. Uváděné změny však mohou ovlivnit příjmy pouze krátkodobě. Postupně se vše zase působením trhu práce přerovná, zpomalí se růst vyšších mezd, protože na pracovním trhu se obchoduje s čistou mzdou.

Linearizace zdanění však má významný vliv na strategii podnikání a strukturu výroby, protože sníží náklady na kvalifikovanou „lépe placenou“ pracovní sílu. Některé „předražené“ profese se tak stanou dostupnějšími i pro „méně movité“ tuzemské firmy. Celkově přestane být nevýhodné zaměstnávat pracující s vyššími mzdovými požadavky.

Neexistuje žádný racionální důvod k tomu, aby způsob zdanění mzdy dlouhodobě ovlivnil příjmy pracujících, protože je zajímá čistá mzda. Ovlivňuje však dlouhodobě podnikatelské prostředí vytvářením preferencí určitého typu práce.

Ovšem nutno dodat, že krátkodobé efekty nejvíce působí na emoce prostoduchého stáda s volebním právem, které vůbec nechápe co se s ním děje.