Žumpa české ekonomiky se zavírá. Instituce založená v roce 1993 jako Konsolidační banka končí jako Česká konsolidační agentura přesně na Silvestra. Jde o okamžik mimořádný, který zaslouží exkurzi do české ekonomické historie.

Před čtrnácti lety její vznik obhajoval guvernér ČNB Josef Tošovský s tím, že český bankovní sektor potřebuje instituci, jež by převzala na svá bedra firemní půjčky, které státní podniky na základě státního plánu čerpaly v době komunistického hospodaření. Byl to právě on, kdo novou instituci nazval bankovní žumpou. Státu šlo tenkrát zhruba o sto miliard úvěrů ležících především v Komerční bance, České spořitelně a v Investiční bance. Bez toho, že by erár vzal na sebe toto břímě, byly tyto peněžní ústavy v té době fakticky nesolventní a neměly přístup na mezinárodní finanční trhy. A tak na ministerstvu financí vyklidili dvě kanceláře, najali jistého Milana Plašila, sekretářku a koupili jeden počítač, v němž vedli evidenci předrevolučních dluhů, a jelo se dál. Šlo spíše o účetní operaci a nikdo moc nevěřil, že by tyto dluhy byly splaceny.

Stal se však zázrak. Když se nyní bankovní žumpa zavírá, zůstávají po ní dluhy ve výši 326 miliard korun. Ty však pocházejí z doby budování rozvinutého kapitalismu a staré závazky jsou z naprosté většiny splaceny. To, co přiteklo do Konsolidační banky v letech 1993 až 1996, byly především úvěry na trvale se obracející zásoby. Tahle zhůvěřilost vznikla tak, že na počátku sedmdesátých let rozhodla vláda o rozvoji jaderné energetiky. Protože na stavbu jaderných elektráren nebyly finanční zdroje a komunističtí ministři financí na rozdíl od posledních deseti let ctili odkaz Aloise Rašína a odmítali dramatický nárůst zadlužení státu, provedli loupežnou operaci. Státním podnikům sebrali vysokým zdaněním peníze používané na financování výroby a nahradili je neúročenými úvěry. Za komunismu to fungovalo, ale když se koruny opět staly normálními penězi a banky začaly fungovat jako banky, bylo potřeba s tím něco dělat.

Banky začaly tyto úvěry velmi draze úročit, což bylo pro firmy, které právě ztratily své trhy v sovětském teritoriu, smrtelně nebezpečné.

Když stát dluhy převzal, stanovil dlouhou dobu splácení a nízký úrok. Většinu komunistických úvěrů se tak podařilo vymoci zpět.

Jenže na přelomu století vláda použila ČKA k něčemu jinému. Začala jejím prostřednictvím ozdravovat banky a z těchto kapitalistických dluhů se nevrátila ani polovina.

A přesto je to velký úspěch vyvracející všechna hesla na téma spálené země, bankovního socialismu a vytunelované ekonomiky. A nejde zdaleka jen o to, že více než polovina této částky jde na vrub zásahu proti IPB, který mohl být evidentně mnohem levnější. Ztráty banky ani podle nejpesimističtějších odhadů totiž nečinily 120 miliard, které stát nakonec zaplatil, ale jen šedesát až sedmdesát miliard.

Podobně velká část dluhů převzatých z dalších bank mohla být nižší, pokud by se sanace bankovního sektoru prováděla podle moderních světových zkušenosti, nikoli podle mustru ministra Miroslava Grégra.

Podle receptu tohoto člověka bylo navíc po roce 2000 za podivných okolností vládou rozhodnuto o prodeji majetku za více než sto miliard korun v režimu, kdy rozhodujícím kritériem nebyla cena, ale takzvaný podnikatelský záměr posuzovaný „neúplatnými ministerskými úředníky“. Občas vyhrál ten, kdo nabídl nejméně, a nikdo se tomu nedivil. Ztráty z těchto obchodů, jejichž provedení musel ze zákona nařídit dopis ministra financí, nebyly a nejspíše ani nebudou nikdy vyčísleny.

Jestliže se za těchto okolností celkové ztráty z transformace české ekonomiky pohybují pod čtvrt bilionem korun, tedy někde na desetině výkonu české ekonomiky, je to výsledek velmi slušný a úctyhodný.

Země, které musely projít podobnou transformací, jsou na tom beze zbytku hůře a jejich daňoví poplatníci platili a platí více.

MfD, 27.11.2007

Autor je komentátor deníku MF Dnes