Opravdu se už nyní budeme odrážet ode dna, nebo si momentálně jenom myslíme, že jsme na dně, ale v nejbližší době se ozve „ťukání zezdola“? Důvodů pro naději je dost. Akciové trhy, které jsou rosničkou reálné ekonomiky a předvídají její pád či vzestup s mnohaměsíčním předstihem, rostou již několikátý týden v řadě. Americké banky sice po testech zjistily, že potřebují doplnit kapitál, ale podle prvních ohlasů se zdá, že už k tomu nebudou potřebovat státní kasu, protože soukromníků ochotných za současné ceny akcií investovat do bank je spousta. A optimistické zprávy se nerodí jen v Americe, ale i u nás v Evropě. Průzkumy statistiků ukazují růst důvěry v ekonomiku ze strany spotřebitelů i podnikatelů, a dokonce pro nás klíčový ukazatel exportní výkonnosti Německa poprvé po půl roce opatrně povyskočil. Takže proč se vlastně nepřipojit k optimistické vlně? Vždyť nic na světě není věčné, ani láska k jedné slečně, ani sebehlubší krize.

Jenže když pacientovi s chřipkou opadnou vysoké horečky, ještě to neznamená, že je fit a ve formě k trhnutí světového rekordu v maratonu. I kdyby se pokles ekonomiky světové i naší již brzy zastavil, o návratu k předkrizovému růstu nemůže být řeči. A to ještě hodně dlouho. A nikde není psáno, že nás nečekají velmi nepříjemné dozvuky, kdy zaváhání politických elit může způsobit katastrofální následky. Pokud se opravdu banky nyní rychle rozhýbou a začnou opět aktivně obchodovat a půjčovat peníze, stojí před vládami zásadní úkol - rychle omezit rozpočtové schodky - a centrální banky budou muset hbitě navyšovat úroky, aby oživovací protikrizové pokusy spočívající v pumpování peněz do oběhu neskončily prudkým nárůstem inflace. Jak to udělat a nepodrazit přitom nadějné oživování ekonomiky? To je úkol obtížností srovnatelný s přesným zásahem letící mouchy výstřelem z houfnice.

Především se však musíme smířit s tím, že ekonomika po krizi bude nejspíš o dost jiná než ta před krizí. Změní se nejen regulační pravidla, která podle prvních signálů z politických sfér mohou zlikvidovat celé podnikatelské sektory, ale změní se i vlastníci a jejich motivace. Výrazně se zřejmě posílí vliv států, zejména těch, které si s demokracií a lidskými právy moc hlavu nelámou a zaváděná regulace půjde k duhu právě jim.

To nás v Česku asi moc trápit nebude. Mnohem podstatnější je skutečnost, že pro rychlé obnovení ekonomické aktivity máme horší podmínky než svět kolem nás. Průmyslová produkce s nižší přidanou hodnotou, která ve struktuře české ekonomiky dominuje kvůli krátkozraké politice podpory investic, nemá před sebou příliš nadějí. Váha průmyslu u nás v posledních deseti letech setrvale rostla, zatímco ve zbytku Evropy setrvale klesala, a teď za to budeme platit problémy s nezaměstnaností a mnohem těžší a delší cestou vzhůru.

Náš problém prohlubuje i naivní a hloupé pracovní zákonodárství chránící existující pracovní místa natolik, že je pro podnikatele nákladné a riskantní vytvářet nová. Skvělým příkladem je situace v automobilovém průmyslu, kde firmy na začátku roku propustily zaměstnance s drahým odstupným, když neměly zakázky, a nyní, když je mají, tak je ani nenapadne brát je zpět. Raději hledají brigádníky a pracovníky na dobu určitou, protože je krize drasticky poučila o skutečné ceně, kterou platí za zákoník práce v současné podobě.

Takže jestli dnes již vidíme světlo na konci tunelu hospodářského poklesu, měli bychom si být vědomi, že teprve za ním začíná klopotná a bolestivá cesta přes odříkané reformy zpět k prosperitě. A základní podmínkou úspěchu je nenechat se svést z cesty za tímto světýlkem nějakou mámivou, šantánovou lucerničkou předvolebních slibů do slepé boční chodby.

MfD, 16.5.2009

Autor je komentátor týdeníku Profit