Proč nesměřovat další podporu hospodářských aktivit do Ruska

Pád Debalceve opět potvrdil aktivní vojenskou angažovanost Ruska ve prospěch separatistů v ukrajinském konfliktu. Ukázal, že ukrajinské odhodlání nemůže obstát proti profesionálně a s pomocí Ruska řízeným jednotkám, byť také dobrovolníků. A ukázal také, že ukrajinské volání po dodávkách zbraních nebude v nejbližší době vyslyšeno v míře, jakou by si Ukrajina představovala. Bez systému průzkumu, velení a řízení skončí ukrajinské operace neúspěšně. Představa, že by Ukrajina obdržela a v krátké době si osvojila moderní systémy pro komunikaci a řízení boje, je nereálná. Komunikační systémy jsou navíc pro soudobé armády nejcitlivější položkou, která se do nestabilních zemí dodává velmi omezeně. Na rozdíl od Rusů ukrajinská armáda neumí tyto systémy využívat a potrvá několik let než bude rovnocenným soupeřem. Proto je nutné hledat jiná než vojenská řešení.

Jediná odpověď na Ruskem podporovanou agresi je postupné rozšiřování sankcí. Na každý ruský úspěch na bojišti musí být reakce v podobě rozšíření sankcí. Jinak to v této chvíli nepůjde. Vojenská reakce je pro Evropu nemyslitelná a stejně by nepřinesla efektivní řešení. Stále funkčních vazeb je však tolik, a evropské partnerství pro Rusko natolik obtížně nahraditelné, že je možné sankce podstatně prohloubit a Rusko citelně zasáhnout.

Ze strategického hlediska je chování Ruska nepochopitelné. Ruský stát jako by nerozuměl svému raison d’etat. Pro vcelku bezvýznamné územní zisky v Donbasu a na Krymu přichází o mimořádně výhodné vztahy a vazby na státy umožňující svými investicemi a odběrem jeho jediných vývozních komodit rozvoj a postupné snižování zaostávání za vyspělými zeměmi. Demonstrativní předvádění přesměrování spolupráce na státy mimo Evropu ukazuje, že Rusko buď ztratilo historickou paměť, nebo je v tak zoufalé situaci, že zavádí diplomacii ve stylu knížete Potěmkina. Téměř každému ze svých sousedů Rusko v minulosti zabralo část území, a jejich historická paměť na rozdíl od Ruska funguje velmi dobře. Rusko si tak za několik století na svých hranicích vypěstovalo napětí ať zřejmé nebo latentní.

Rusko se vždy vyznačovalo schizofrenií vůči okolnímu světu, kdy z pocitu vnějšího ohrožení zabíralo další a další teritoria. Získaná teritoria jsou však nepříliš přátelsky orientovaná nebo jsou v tak žalostném stavu, že díky špatné sociální situaci v nich narůstá nespokojenost a nestabilita, kterou Rusko bez dostatečných zdrojů tlumí jen obtížně. Rusko tak místo bezpečí zakládá jedno konfliktní ohnisko za druhým a získává větší pocit ohrožení. Čím více se Rusko zakousne do Ukrajiny, tím více bude mít pocit nutnosti pokračovat dále. Proto sankce omezující kapacity Ruska jsou i významným opatřením chránícím pobaltské státy. Rusko by se mělo v relativně krátké době dostat do situace, kdy si další agresivní výboje nebude moci dovolit a bude nuceno hledat politická řešení stávajícího konfliktu.

Rozpínavost jako trvalý rys ruské politiky je zároveň návodem pro další jednání a směřování České republiky ve vzájemných vztazích. V příštích letech lze možná očekávat určitou formu obnovené spolupráce, nikoliv však stabilní prostředí umožňující bezpečně dlouhodobě realizovat významné strategické investice v Rusku. Každá strategická investice je ohrožena očekávatelnou expanzí Ruska vedenou bez ohledu na důsledky, jak jsme toho byli častokrát svědky. Vzhledem k tomu, že naprostá většina evropských států není ochotna hrát s Ruskem hru na vojáky, budou opětovně přicházet ke slovu hospodářské sankce a omezení spolupráce. Nemá smysl, aby Česká republika dávala záruky a podporovala projekty v tak rizikovém teritoriu, kde budou mít ze své podstaty záporný výnos.