Délka mandátu nové vlády se má odvíjet od rozsahu reforem, na nichž se obě nejsilnější politické strany budou schopny shodnout. Tak to tvrdí designovaný premiér Mirek Topolánek a s tím jde do vyjednávání. To sdělení je srozumitelné a pro člověka, který si uvědomuje, že tato země stojí před zcela zásadními rozhodnutími o své budoucnosti, to zní i sympaticky. Jenže logika politiky je jiná, přesněji řečeno opačná. Realizovatelnost reforem se odvíjí od délky vlády. Jestliže ODS nyní akceptuje nabídku Jiřího Paroubka na roční zkušební lhůtu a vláda bude za rok podrobena zdrcující kritice, aby se volby mohly konat v červnu roku 2008, je třeba na skutečné reformy rezignovat. Pokoušet se o dlouhodobou dohodu o podobě penzijního systému v podmínkách volební kampaně, která začne nejpozději v září 2007, je jistě fantasmagorická představa.

Popletení pořadí je však jen drobnou a napravitelnou chybičkou ve srovnání se zcela zásadními problémy při konstrukci budoucího vládního prohlášení. Potíž se sestavením funkční vlády je totiž zcela zásadně předurčena nikoli primitivní náklonností, či averzí k levicovému vůdci, ale zcela jiným vztahem k realitě u obou táborů. Na jedné straně jsou ti, co si myslí, že se máme v zásadě dobře a problémy dělají akorát nenasytní zbohatlíci neochotní platit daně. Jsou přesvědčeni, že jde jen o to, aby na tu buržoazní pakáž Paroubkova silná noha pořádně došlápla, a budeme se mít navěky skvěle. Na druhé straně stojí lidé, kteří to všechno platí a mají už dost velký strach, jak si při takovémto socialistickém hospodaření budou žít jejich děti a děti jejich dětí. Bilion dluhu pro ně není abstraktní suma, umějí si spočítat, že při čtyřprocentním úroku to dělá čtyřicet miliard jen na základní dluhovou službu.

Emocionální jádro těchto postojů je nesmírně těžké překonat.

Jenže zcela neoddiskutovatelná je skutečnost, že reformy přijít musí, pokud nastupující premiér nechce voličům lhát ráno, lhát v poledne a lhát večer a vést zemi do katastrofy jako jistý Gyurcsány z Budapešti. Nejspíše si to uvědomuje i Paroubek, byť se podle jeho dosavadních vystoupení lze obávat, že je mu to úplně jedno. Mokrou opratí přes ústa K tomu, aby reformy mohly být schvalovány bez předvolebních excesů a s přihlédnutím k realitě, by bylo nezbytné jejich schválení v průběhu první poloviny příštího roku, přičemž reformní vláda by musela vydržet minimálně do roku 2009, ale raději ještě o rok déle.

Klíčová penzijní reforma je přitom pro sociální demokracii zcela neprobádaným polem a ve straně neexistuje žádná představa o její podobě. Poslední Špidlův koncept skončil zcela zaslouženě na smetišti dějin. I nyní socialisté odmítají kapitálové spoření a nemají jasno ani v tom, jak by měl vypadat průběžný systém. Jen odmítají rovný důchod navrhovaný ODS, což je zcela evidentně velmi levicová koncepce na rozdíl od zavrhnutého Špidlova zásluhového systému, v němž se nízkopříjmové kategorie občanů ocitnou v pásmu bídy a nevyhnutelně se stanou příjemci sociálních dávek. V otázkách školství či zdravotnictví to s programovými představami není jiné.

Daně mohou mít podle ČSSD nižší jen podniky. Ještě, že Paroubek ty Toyoty, Hyundaie a ostatní dotované zahraniční investory předurčené k dalším úlevám rovnou nevyjmenoval. Živnostníkům a zaměstnancům opět jen mokrou opratí přes ústa.

To je neprolomitelná hradba odporu k tolik potřebné liberalizaci české ekonomiky. Slibovat si, že tenhle v zásadě iracionální odpor půjde rozbourat koaličními jednáními, by bylo asi dost naivní.

Přesto může mít nová Topolánkova vláda dohodnutá se socialisty smysl. Jednání se však musí zaměřit na dosažitelné cíle. Zda budou volby na podzim 2007, nebo v červnu dalšího roku, či dokonce o rok později, je z hlediska ekonomiky úplně jedno. Zdaleka však není jedno, jak bude vypadat státní rozpočet na rok 2008, který se začne připravovat už za nějaké tři měsíce. Již nyní projednávaný rozpočet lze označit za hororové čtení. Ten trend musí být přerušen, pokud se nechceme vydat maďarskou cestou. To by mohl pochopit třeba i Bohuslav Sobotka, když ne Paroubek. Politici musí připravit úsporná opatření, a to i v sociální oblasti, která vrátí české finance do kontrolovatelného pásma.

Nejde jen o to, že nám hrozí sankce od Evropské unie, včetně možného zastavení stamiliardových dotací z evropských fondů. Zdravé veřejné finance s deficitem pod tři procenta hrubého domácího produktu jsou základem pro jakékoli další reformy, pravicové i levicové. A právě to musí být základem jakéhokoli programového prohlášení vlády. Ne sliby bombastických změn, které se utopí v politických půtkách ve sněmovně, ale odpovědnost vůči daňovým poplatníkům v podobě zastavení dramatického růstu státního dluhu, to je motiv, který si nastupující vláda ODS a ČSSD musí vetknout před jakoukoli závorku. Vše ostatní je jen rvačka o koryta, při níž politici přicházejí o legitimitu.

LN, 22.11.2006