Když jde o účty za energie, vláda najednou škrtat nedokáže

Minulý týden přinesl hned několik závažných poznatků o stavu české ekonomiky i společnosti. Ministr financí Miroslav Kalousek na uzavřeném jednání TOP 09, kam se ovšem dostal i představitel "nekonečně tupého" stavu (rozuměj novinář), prohlásil, že jsme v minulosti všechno "prožrali a proflákali". Prezident Václav Klaus zase úřadoval na dálku a během návštěvy Itálie stačil vydat prohlášení k metylalkoholové kauze. Kromě toho jistě zaskřípal zuby nad zjištěním, že poslanci napodruhé schválili novelu zákona o hospodaření energií, kterou předtím hlava státu označila za jeden z nejhorších zákonů, které kdy dostala k podpisu.

Klaus má v mnohém pravdu. Povinné energetické štítkování starších domů a bytů by čistě teoreticky mohlo pomoci v lepší orientaci na realitním trhu. V praxi však půjde jen o další razítko a byznys pro energetické auditory, kteří do chytrého programu naťukají pár dat a z barevné tiskárny jim vypadne stránka s pruhovanou škálou. Ta navíc reálnou spotřebu energie vypočítává na základě fyzikálních rovnic a neříká, jak se v dané nemovitosti opravdu žije. Nemluvě o tom, že státem posvěcený štempl bude putovat po kamarádech, kteří někomu rádi za úplatu orazí pochybný audit okopírovaný z jiného projektu. Však to známe s revizními elektrikáři.

Proti nulovému diktátu

Škoda jen, že v humbuku kolem štítků zanikla podstata novely - připravit české normy tak, aby šel stát příkladem a podle evropské směrnice stavěl nejpozději od roku 2018 nové budovy s téměř nulovou spotřebou energie.

Předně - takový terminus technicus není ani fyzikální nesmysl, ani bruselská chiméra, jak si možná prezident a jeho blízcí myslí. Jednak Brusel výklad tohoto sousloví nechává na členských zemích. A ty si mohou klidně prosadit, že dodávaná obnovitelná energie se do součtu počítat nebude, a s nějakým solárním panelem na střeše tak budou moci "nulové" domy požírat stejně energie jako dnes. Především ale sami stavbaři počítají s tím, že zhruba do data předepsaného zákonem beztak investoři takové stavby budou vyžadovat. Stejně jako dnes nízkoenergetické budovy.

Ostatně sám prezident Klaus byl jako jízlivý moderátor diskuse o nulových domech zklamán, když si letos v lednu v pražském Autoklubu od zástupce ČVUT vyslechl, že vyžadovat od státu i od soukromníků "skoronulu" není takový diktát, jak by si Hrad a valná část ODS myslely.

Nechme ale technickou debatu stranou.

Mnohem zajímavější je pohled na sporný zákon z hlediska státu jako dobrého hospodáře. Norma počítá s tím, že orgány veřejné moci budou muset přísné limity splnit o dva roky dříve než soukromníci. Stát by měl jít příkladem, což je celkem rozumné řešení. V Česku ale bohužel naráží na hradbu nepochopení -Brusel nám přece nebude diktovat, jak máme stavět. Zajímavé je, že pokud jde o škrty v rozpočtech ministerstev a rady, jak si máme utáhnout opasky ve jménu příštích pokolení, kterým nesmíme předat prožranou zemi, politici se shodnou. V tom Strakova akademie s Hradem argumentuje unisono. Když ale dojde na svícení, topení a klimatizaci, které k našemu bydlu neoddělitelně patří, hlásá najednou stát, že to jde i bez úspor. A že šetření je nutné zlo, které si vymysleli v Bruselu a my to beztak musíme schválit. Zejména Klausův postoj k energetické směrnici připomíná jeho návrhy na řešení globálních změn klimatu. Nejlepší a nejlevnější je nedělat nic.

Jenže zatímco tvořit umělá oblaka z vodní mlhy nad oceány, jak to navrhuje někdejší Klausův oblíbenec Björn Lomborg, je z pohledu ekonoma opravdu nevyčíslitelná fantasmagorie, v případě přísných energetických standardů se jejich přínos dá vypočítat poměrně snadno. Třeba ekonomové Tomáš Lhoták a Miroslav Zámečník loni došli k závěru, že shora naordinované škrcení energie budov uspoří v horizontu pětadvaceti let 223 miliard korun. A to ještě jejich studie počítá s konzervativním ročním růstem energií ve výši tří procent. A abychom se vyhnuli námitce z podjatosti (kolega Zámečník je analytikem tohoto týdeníku), Badatelské centrum v německém Jülichu zase propočetlo, že státem investované peníze do úsporných budov přinesou multiplikační efekt krajům, obcím i firmám.

Vynucené úspory

Přísné standardy jsou, ekonomicky řečeno, sázkou na to, že energie porostou - o čemž nikdo seriózně uvažující nepochybuje. A vysoké vstupní náklady, jimiž kritici "skoronuly" argumentují? Ano, stavby se oproti těm "žravým" skutečně o něco prodraží. Trápí ale někoho tolik, jak se prodražily státní zakázky kvůli neuhlídaným tendrům a nevýhodně napsaným smlouvám, kde se cena zvesela navyšovala bez zjevných důvodů?

Nakonec nejsmutnější na celém zákonu o hospodaření s energií je fakt, že teprve díky němu byl stát přinucen chovat se jako dobrý a zodpovědný hospodář. Bez bruselské direktivy by to nešlo - a je to znát i z argumentace některých politiků. Důvodem zvýšení DPH je podle Kalouska i to, že stát nechtěl být rukojmím cizích finančních spekulantů. Spekulanti s elektřinou státu nevadí. Bodejť, vždyť jsou beztak vesměs státní. Jenže rovnice vyšší účty za elektřinu Z vyšší zisky ČEZ Z lepší příjmy rozpočtu nemůže zastřít fakt, že rukojmím je tu tentokrát daňový poplatník, který podle potřeby nakonec dosype do eráru. Buďme tak nakonec rádi, že nám v Bruselu výrobci všech těch izolací a rekuperací takový zákon prolobbovali. Bez něho bychom našim dětem předávali slušně prožrané bydlo.