Z hlediska ekonomické teorie jsou pravděpodobně investiční pobídky věc nesystémová a vlastně chybná. Kdyby člověk byl jen ekonom-teoretik a hlasoval někde na světové konferenci, tak by se klidně mohl přidat k těm, kteří říkají investičním pobídkám „ne“. Ale jedna věc je šedivá teorie a druhá zelený strom praktického života. Ve chvíli, kdy žijeme ve světě, kde všichni kolem nás investiční pobídky vesele používají, by Česká republika - hájící čistotu ekonomické teorie - zůstala ostrovem bez investic.

Vzpomínám také, jak státem vlastněné banky poskytly v devadesátých letech obrovské množství úvěrů, které nebyly posléze spláceny. Podle tehdejších vládních ekonomů (a dnešních kritiků investičních pobídek) to vlastně byly investiční pobídky v souladu s ekonomickou teorií. Výsledkem byla hospodářská recese a stamiliardy dluhů, které bude stát ještě desítky let splácet.

Je sice možné, že některé investiční celky by bylo možné zajistit i bez pobídek a z vlastních kapitálový zdrojů. Znamenalo by to ale, že celý proces proměny našeho průmyslu a vytváření nových odvětví by byl pomalejší a časově náročný rozvoj lidských zdrojů by se mohl zpomalovat s tím, že část naší kvalifikované pracovní síly by odcházela do zahraničí.

Ačkoliv se všude ve světě opakovaně stává, že výsledky některých investičních pobídek nesplní očekávání (byznys je rizikový byznys), není známo, že by tento systém způsobil státu, který se v pobídkách angažuje, hospodářské potíže.

Z pohledu regionální ekonomiky jsou investiční pobídky startovacím mechanismem k zajištění tvorby vlastního kapitálu a vytváření podmínek pro budování místních obchodních a technologických struktur. Tak se vytvářejí podmínky k dalšímu udržitelnému hospodářskému rozvoji.

Ti, kteří investiční pobídky u nás kritizují, se většinou vznášejí nad oblaky a neví mnoho o tom, jak celá věc v praxi funguje. Nevnímá se dostatečně, že nejsou udělovány přednostně zahraničním investorům, ale nabídka platí stejně tak i tuzemským. Mluví se o velkých penězích a neví se, že to, co stát poskytuje, jsou často především virtuální peníze. Jestliže třeba například poskytujeme úlevy z odvodu ze zisku, tak je nutné si uvědomit, že my tyto úlevy dáváme z peněz, které, kdyby nebyla investice, bychom vůbec neměli. Málo se vnímá a doceňuje skutečnost, že jeden nezaměstnaný nás stojí 200 000 korun měsíčně. Pokud dokážeme lidi zaměstnat, tak se zbavujeme velkého balíku sociálních dávek, které musíme vyplácet. Zaměstnaný člověk navíc platí zdravotní a sociální pojištění. Pro stát má každý zaměstnaný člověk velkou cenu. Jestliže továrna LG Philips v Hranicích vygenerovala ve čtyřech letech 16 miliard korun českých, tak už to je samo o sobě velký přínos a zisk.

Pokud dnes nabízíme pomoc, tak se to samozřejmě děje způsobem, že stát nebude riskovat, že by o nějaké další prostředky přišel. Pokud nebudou poskytnuty garance, nelze další prostředky poskytnout. Na druhé straně skutečnost, že se snažíme najít všechny způsoby jak zajistit lidem práci a dát jim naději, má stejně velkou cenu morální jako ekonomickou. Ti, kteří hlásají ekonomické poučky Laissez Faire by měli navštívit fabriky, kterých se to týká a kázat své teorie lidem, kteří v nich pracují. Tam by možná pocítili vzdálenost, která je mezi jejich poučkami a skutečností.

Moravskoslezský den, 6.2.2006

Autor je předseda Poslanecké sněmovny PČR