Češi umějí zvládat maléry. Budoucnosti se bát nemusí

Povodně zasáhly 700 obcí a pojišťovny zatím evidují na deset tisíc pojistných událostí. Podle předběžného odhadu počet škod stoupne na 96 tisíc za 7,5 miliardy korun.

Konečný účet se může pohybovat okolo deseti až 20 miliard korun.

Rozvodněné řeky se ještě zdaleka nevrátily do koryt a už se spekuluje, zda povodně české ekonomice uškodí, nebo ji naopak dokážou nakopnout a nastartovat vytoužený růst, po němž nyní závistivě pokukujeme za hranice.

Objektivně vzato je ta diskuse nesmyslná. Ještě nikdo na světě nezbohatl díky tomu, že mu voda odnesla chalupu. Pokud tedy neměl nějakou pěkně našvindlovanou pojistku. A když nebohatnou rodina či firma, nemůže bohatnout ani stát. Je jistě na místě připomínat, že co se zbořilo a zničilo, je třeba postavit a obnovit, což dá práci lidem a přinese jim výdělek, takže si budou moci koupit o něco více než z podpory v nezaměstnanosti a sociálních dávek. Také vláda jistě otevře šrajtofli, protože skrblit na vytopených před volbami může jen naprostý šílenec. Nehledě na to, že již odpracované úspory dávají vládě dost prostoru na to, aby začala nějak přiměřeně a racionálně utrácet. Obnova silnic, železnic, mostů a další infrastruktury je nepochybně racionální.

Stavebnictví potřebuje pomoc

Jenže jestli bude obnova stát deset, dvanáct, či sedmnáct miliard korun, tak to sice na první pohled vypadá jako opravdu velké sumy, ale z hlediska růstu ekonomiky se pohybujeme kolem třetiny či poloviny procenta a to není žádný velký kopanec, po němž by Česko udělalo větší krok, natož aby se rozeběhlo.

Na druhou stranu těžce zkoušené stavební firmy, čekající na státní zakázku jako na smilování, mohou alespoň na chvíli vydechnout, protože budou mít práci pro své zaměstnance a stroje nebudou zadarmo reznout na dvoře. Je samozřejmě možné, ba dokonce pravděpodobné, že vláda využije situaci a rozdá více, než činí škody, protože holt volby se blíží a preference vládních stran nešplhají k nebesům.

Povodňové škody pak mohou být vítaným argumentem proti případným výtkám o opuštění čtyři roky hájené a velmi nepopulární šetřivé cesty, které už má obyvatelstvo plné zuby. A je možné, že se i díky tomu pohne ručička měřící růst hrubého domácího produktu mírně směrem vzhůru. Nelze však čekat, že by to mělo nějaký dlouhodobější účinek.

Češi se v dobách zlých drží při zemi

Silnější dopad by samozřejmě mělo to, kdyby si lidé vyložili povodňovou katastrofu jako pobídku k utrácení podle hesla "po nás potopa", takže by se rozhodli užít života včetně radostí z utrácení naspořených korunek.

Právě skutečnost, že nyní lidé žijící v Česku šetří na horší časy, je totiž tím podstatným, co drží český byznys při zemi. Platy klesají, ale úspory rostou. Může s tímhle něco udělat potopa? A bylo by dobré, kdyby se tak stalo? To jsou otázky na nějakou hlubokou sociálně ekonomickou esej, nikoli na popovodňový komentář. Zkušenost s národní náturou z pokrizových let je však spíše opačná.

Když lidé vědí, že může přijít malér, tak své užívání si blahobytu spíše omezují. Lidé ve dvakrát vytopených oblastech tak určitě nebudou investovat do stoprocentní obnovy svých domů a domácností, jako to většina z nich udělala po povodních v roce 2002. Tehdy to dělali třeba i na dluh. Dnes budou mnohem opatrnější a nejspíše i skromnější a spíše budou koukat splatit i zbytky dluhů a do dalších se příliš nepouštět. Budou hledat nové řešení své budoucnosti i budoucnosti svých dětí, třeba mimo dosah vody. Mysleli, že tu hrůzu v podobě pětisetleté či stoleté povodně už nezažijí – a ona přišla už za jedenáct let. Nejistota vede vždy k vytváření větších a robustnějších rezerv na horší časy. To k růstu hospodářství v podobě dalších procent HDP jistě nevede.

Ale větší rezervy vedou jistě k větší osobní i rodinné jistotě a ke zdravějšímu a dlouhodobě udržitelnému hospodaření. Skromnější způsob života neznamená, že společnost chudne. Může znamenat, že žije v lepším finančním zdraví a je odolnější vůči šokům, které mohou přijít ze světa tvrdého konkurenčního boje, jemuž je malá a otevřená česká ekonomika vystavena, ale i z nebes v podobě různých živelních katastrof.

Nakonec schopnost vypořádat se s nepříznivým osudem a postarat se přitom o své slabé, bezmocné či živly postižené členy je v mnoha směrech jistě komplexnějším měřítkem vyspělosti společnosti či národa, než je výše hrubého domácího produktu na hlavu v tom kterém roce. Kdo zná trochu ekonomickou historii, ví moc dobře, jak jsou tyto ukazatele vrtkavé a jak dokážou v průběhu generací kmitat mezi astronomickými výšinami a pekelnými hloubkami.

Češi mohou být v tomto směru se svou schopností zvládat maléry docela spokojeni a budoucnosti se bát nemusí. Ani tehdy, když nám ta recese ještě nějaký kvartál vydrží.

MfD, 7.6.2013

Autor je šéfredaktor týdeníku EURO