Záhada, co má být privatizováno, aby státní rozpočet dosáhl na téměř třicet šest miliard výnosů z privatizace a vypadal opticky, jako by se vlastně nic moc nestalo, je rozřešena. Bývalý premiér Jiří Paroubek přiznal, že chtěl prodat necelou polovinu pražského letiště. Premiér Topolánek dodává, že prodej neměl být zcela průhledný. Tenhle přípodotek je zcela zbytečný, protože už záměr privatizovat minoritu na ruzyňském letišti je zcela scestný.

Kde vzít a nekrást?

Ne že by fond dopravy zruinovaný socialistickou fiskální politikou peníze nutně v příštím roce nepotřeboval. Přestože růst cen pohonných hmot prudce zvýšil výnosy z DPH, nově zavedené elektronické mýto nasype tři miliardy a z fondů Evropské unie by měly téci peníze na dálnice proudem, tak pořád chybí na zalepování děr a na údržbu mraky peněz. Těch skoro 36 miliard je jistě třeba někde získat. Privatizace je však v tomto okamžiku zcela nejhorším řešením.

Nějakých patnáct až šestnáct miliard se podaří získat trikem, o němž byla řeč již před rokem. ČNB drží na „sterilizačním“ účtu eura z privatizace. Ta měla zaplatit dluh státu vůči centrální bance za náklady na stabilizaci bankovního sektoru v době pádu malých peněžních ústavů. Jenže na tento dluh si loni vláda nechala schválit dluhopisový program. Takže na dluh vůči ČNB vydá stát státní obligace a ČNB dá státu oněch patnáct miliard k použití ve fondu dopravy. To možná obalamutí české občany, ale rozhodně ne bruselské úředníky hodnotící úsilí české vlády při snižování deficitů. Navíc ještě pořád chybí nějakých dvacet miliard.

Na účtu, který zbyl ministerstvu financí po zrušeném Fondu národního majetku, odkud se mají tyto peníze získat, už toho moc nezbývá.

Dostupné zdroje uvádějí, že na konci tohoto roku tam bude možná sedm miliard korun.

Zároveň s účtem však ministerstvo zdědilo závazky FNM, které se týkají zejména úhrady odstranění ekologických škod v privatizovaných firmách. Zatím se ví o nějakých 150 miliardách korun. Další peníze jsou potřeba na splnění socialistických slibů pozůstalých už po vládě Miloše Zemana. Další peníze budou stát různé soudní spory a náklady na arbitráže, například o privatizaci Nové huti. Průběžné plánované výdaje pak, včetně dvaceti miliardové dotace fondu dopravní infrastruktury, shodí hospodaření na privatizačním účtu do deficitu nejméně třicet miliard korun.

Paroubkova dosluhující vláda přišla proto na nápad získat peníze prodejem 49 procent pražského letiště. Z hokynářského hlediska to není špatný nápad. Ruzyně je dnes po společnosti ČEZ jistě nejhodnotnějším majetkem státu a veřejnost o tom vůbec nic netuší. Podle odhadů vycházejících z výnosů privatizace letišť v Budapešti a v Bratislavě by bylo možné za prodej letiště získat možná až sto miliard korun.

Z odborného hlediska je to však akce velmi podivná. Nejde jen o to, že Letiště Praha je dosud státní podnik a převod na akciovou společnost není úplně banální a nějaký čas potrvá. Také výběr poradců má své termíny, stejně jako normální veřejný tendr, a tak příjem z takového prodeje nelze objektivně stihnout do konce roku 2007, aby to rozpočtu pomohlo.

Co je všechno ve hře

Nejde ani o to, že by se letiště nemělo privatizovat. Jenže když privatizace, tak by měla být jasná a průhledná a měla by se jistě prodávat majorita. Jak prodej minoritního podílu dokáže zablokovat konečnou privatizaci a snížit výnos, by vláda měla dobře vědět už z případu Českého Telecomu. Navíc není dosud jasno o dostavbě druhé vzletové dráhy, což zásadně ovlivňuje hodnotu firmy. Také prodej Aera Vodochody, kde je součástí další, dosud nevyužívané pražské letiště, je nedořešen a to může zásadně ovlivnit cenu Ruzyně. A především se odstupující vláda vůbec nezabývá situací Českých aerolinií, které jsou po působení Jaroslava Tvrdíka, současného šéfa Paroubkových poradců, ve vážné až existenční krizi a potřebují dvoumiliardovou dotaci státu a klid na stabilizaci hospodaření.

Základem dobrých budoucích výsledků aerolinií jsou kromě jiného v podstatné míře vztahy s domovským letištěm. Prodat ho neprůhledným finančním seskupením, byť v devětačtyřicetiprocentním podílu, či letištnímu provozovateli, který má blízko k jiné letecké alianci než je Sky team, jehož součástí ČSA jsou, by byl pro českého národního leteckého dopravce nejspíše katastrofou. Nebo tunelem, kudy by za babku odtekl majoritní podíl státu ve firmě Letiště Praha.

Pro veřejné finance je přitom z ekonomického hlediska zcela lhostejné, zda nedostatek peněz na dálnici bude profinancován prodejem státního majetku nebo navýšením státního dluhu. I podle maastrichtských kritérií je to úplně jedno. A zakrývat fiskální bankrot vlády Jiřího Paroubka už není třeba. Teď už snad i jeho nejvěrnější chápou, že státní kasa, o niž vedou tak urputný boj, je tentokrát už opravdu prázdná.

LN, 29.8.2006

Autor je zástupce šéfredaktora týdeníku Euro