Na konci června oznámila Evropská centrální banka uzavření dvou italských bank - Banca Popolare di Vicenza a Veneto Banca. Vzápětí však italská vláda potvrdila, že se s ECB dohodla na jejich záchraně. Opět se tak ukázalo, že (nesmyslná) unijní pravidla platí jen pro někoho.

Itálie má od konce 19. století hustou síť družstevních bank koncentrovaných především v severní části země. Tyto banky popolari plní podle italské ústavy především sociální funkci^[1]. Většina z nich se proto při poskytování úvěrů neřídí pravidlem maximalizace zisku, ale zájmy a potřebami místních podniků. Vznik bankovní unie však přinutil Renziho vládu k reformě družstevních bank. Podle zákona z března 2015 má dojít k významné konsolidaci bankovního sektoru, z původních tří stovek popolari tak vzniknou do konce roku 2018 pouhé tři bankovní skupiny. Deset největších družstevních bank navíc musí navýšit kapitál tak, aby splňovaly nové kapitálové požadavky.

Pátou a šestou největší družstevní bankou byly právě benátské Banca Popolare di Vicenza a Veneto Banca.Média o nich informovaly jako o „malých bankách“, nicméně aktiva každé z těchto „kampeliček“ (37,9 mld. € respektive 46,1 mld. €) odpovídají objemu aktiv největší banky na českém trhu, České spořitelny. Obě byly monitorovány Evropskou centrální bankou už od roku 2014 a obě se potýkaly s významnými kapitálovými problémy od počátku tisíciletí. Italská centrální banka již dříve odhalila jejich podvody při oceňování kapitálu, v roce 2015 dokonce musel být vyměněn vrcholný management.

Problémy bankovního sektoru sílí v době, kdy se země potýká s velmi vážnými hospodářskými problémy. Itálie je dnes po Řecku nejzadluženější ekonomikou Evropské unie. Vládní dluh k hrubému domácímu produktu vzrostl z předkrizových 99,8 % na 132,6 % (pro srovnání – řecký dluh na začátku krize tvořil 120,7 % HDP). V absolutních číslech dluží italská vláda 2 218 miliard eur (padesátinásobek ročního státního rozpočtu České republiky a sedminásobek řeckého vládního dluhu). Většinu (60 %) dluhu přitom drží domácí subjekty, z toho 3⁄4 banky a další finanční instituce. Nezaměstnanost 11,3 % je třetí nejvyšší v celé Unii (po Řecku a Španělsku). Odhad ekonomického růstu v letošním i příštím roce činí 0,8 %. Většina prognóz však připouští, že bude hůř.

V této neutěšené hospodářské situaci italská vláda prohlásila, že Veneto Banca a Banca Popolare di Vicenza sice nejsou stěžejní pro ekonomiku eurozóny, ale přesto jsou příliš velké, na to aby jejich pád ustálo italské hospodářství. Oproti prvním hrozbám ECB proto nemají být zlikvidovány, ale budou prodány druhé nejsilnější italské bance Banca Intesa Sanpaoloza symbolickou cenu 1 €. Vláda (se souhlasem Evropské komise) jí naopak za tuto „záchranu“ zaplatí 5 miliard € a zároveň poskytne záruku za nesplacené úvěry až do výše 12 miliard €.

Dalších 5,4 miliard € poskytne vláda na preventivní rekapitalizaci ikonické banky Monte dei Paschi di Siena, která není schopna získat kapitál na volném trhu. Nejstarší banka na světě a třetí největší italská banka již v loňském roce neprošla (měkkými a bezzubými) testy Evropské centrální banky. Ceny jejích akcií se následně propadly o 87 %. Na začátku července proto oznámila pětiletý plán restrukturalizaci, v rámci něhož propustí pětinu zaměstnanců a uzavře třetinu poboček. Tato první fáze záchrany tří bank tak italské daňové poplatníky bude stát nejméně 22,4 miliard € (což odpovídá polovině našeho státního rozpočtu).

Obrázek 1 Meziroční růst hrubého domácího produktu v Itálii

Zdroj: Eurostat. Čtvrtletní, sezonně očištěná data.

Kromě této přímé pomoci zároveň italská vláda již dříve zřídila soukromý investiční fond Atlante, jehož největšími investory jsou státní a polostátní instituce^[2]. Tento fond kupuje za třetinu účetní ceny pohledávky se selháním (tzv. NPL, non-performing loans, tedy pochybné a ztrátové pohledávky, které jsou déle než tři měsíce po splatnosti) problematických bank. Právě taková sekuritizace stála za Velkou recesí ve Spojených státech. Dnes je v Itálii prováděna s plnou podporou státu i Komise.

Prostředky fondu Atlante se navíc záhy vyčerpaly, proto byl na stejném principu založen fond Atlante II, jehož úkolem je kupovat sekuritizované pohledávky Monte Paschi. Italské banky mají v současnosti ve svých rozvahách průměrně 17,6 % pohledávek se selháním oproti 4,6 % v České republice (toto nesrovnatelně nižší číslo přitom již Česká národní banka považuje za potenciální problém).^[3] Italský trh pohledávek se selháním (v objemu 324 miliard €) je největší v Evropě. Nebezpečným spekulacím navíc nahrává nový zákon o sekuritizaci (přijatý 15. 6. 2017), jehož cílem je přilákat na trh pohledávek se selháním další investory.

K financování těchto záchranných programů se italská vláda bude muset dále zadlužovat. Prozatím jí významně pomáhá kvantitativní uvolňování prováděné Evropskou centrální bankou. Samotná italská centrální banka dnes drží dokonce 13,6 % vládního dluhu (oproti 6,8 % v roce 2015). Jakmile ECB program kvantitativního uvolňování ukončí – a jakmile zvýší úrokové sazby – vydá se Řím řeckou cestou.

Řecká ekonomika ovšem tvoří 1,6 % hrubého domácího produktu eurozóny, zatímco italská představuje 15,5 %. Italské banky jsou také oproti těm řeckým výrazně provázány s evropským bankovním sektorem. Italská jednička UniCredit Bank patří mezi pět největších bank v Německu či v České republice a mezi 25 největších bank na světě. Naopak německá Deutsche Bank se řadí k silným bankám na italském trhu. Banca Intesa Sanpaolo, která má zachraňovat obě padlé popolari, vlastní řadu bank na Balkáně i Všeobecnou úverovou banku, druhou nejsilnější banku na Slovensku. Pojišťovna Generali, která se spolupodílí na fondech Atlantis, je třetí největší pojišťovnou na světě a působí ve většině evropských zemí včetně České republiky.

Jakýkoli problém italského finančního sektoru se tak okamžitě rozšíří po celé Evropě. Řecká krize důvěrou v eurozónu otřásla. Záchrana eura ve víru italské bankovní krize je již nereálná.

^[1] První italskou popolari založil v roce 1883 Leone Wollemborg v Padově po vzoru německých raiffeisenek.

^[2] Název „soukromý fond“ je proto značně zavádějící. Soukromá investice však pochází především od u nás působících UniCredit Bank a pojišťovny Generali.

^[3] Zmíněná Monte Paschi má dokonce 43,6 % pohledávek se selháním.

Ekonomicky-denik.cz, 5.7.2017