Zpráva o katastrofálním výpadku českého piva nevzbudila pozornost, jakou zasluhuje, i když o katastrofu jde v každém případě.

Spotřeba piva v Česku totiž loni byla nejmenší od roku 1960. Celý výpadek má jediný důvod. Hospody byly značnou část roku zavřeny, průměrný Čech proto vypil v hospodě asi 70 piv, zatímco v roce 2019 to bylo o polovinu víc. Piva z lahví nebo plechovek se prodalo zhruba stejně. Zpráva od Českého svazu pivovarů a sladoven obsahuje větu, že „krize se promítá do obchodních ztrát, ale i osudů celé řady lidí, kteří pivovarnickou tradici jako národní poklad střeží“.

Paradoxně se může stát, že stížnosti pivovarníků, sládků a hospodských narazí na zeď nepochopení, a mohou dokonce vyvolat podrážděné reakce. Na co si vlastně ti lidé stěžují? Každý chápe, že to mají těžké, ale v uplynulých měsících to přece měli těžké všichni. S odstupem by se dokonce dalo říct, že omezit přístup k alkoholu může mít pozitivní vliv na zdraví a duševní stav populace.

Nejde ani zapomenout, že stát z peněz daňových poplatníků umožnil většině hospod přežít. Řekněme si to na rovinu, výrobní procesy a služby spojené s pivem nejsou z hlediska tuzemské ekonomiky úplnou nezbytností. Pokud pivovary a hospody přežijí, bude dobře, ale lidé se bez nich také obejdou.

Odehnat stesky pivovarníků se ale tak snadno nepodaří. České pivo a česká hospoda jsou totiž něčím, co přesahuje jednotlivce, kteří v oboru obchodují, a také dobu, ve které dnes žijeme.

Pivo má v českých zemích doloženou tisíciletou tradici. Jeho výroba i konzumace se staly součástí národní kultury, to znamená, že souvislosti pivních rituálů není možné pochopit bez toho, že se člověk zabydlí v české společnosti. Možná platí naopak, že česká kultura v tom širším smyslu by bez piva vůbec nebyla českou kulturou.

Stejně důležitá je ovšem zdánlivě přízemní ekonomická rovina. Tuzemský potravinářský průmysl prochází úpadkem a v zásadě nemá nic, co by nabídl jako svou jedinečnou specialitu. Česko se stává zemí, která je odkázána na odvětví spojená s chemií, výrobou strojů nebo prostě zpracováním železa, zemědělské plodiny ale nedokáže kultivovat ani do té míry, aby uspokojila vlastní potřebu, natož aby s nimi zamířila na zahraniční trhy. Jedinou výjimkou je v tomto směru pivo, poslední naděje, že také Čech dokáže produktům svých polí dodat vyšší hodnotu. Pivaři dnes mají výrobce i prodejce v každé malé obci, tím podporují hospodářskou soběstačnost odlehlých oblastí.

Kultura piva je jedinečná a ekonomika také. Normální časy se vrátí, až je budeme moct zapít ve stejné hospodě a stejnou značkou piva, jakou jsme pili před pandemickou krizí.

Autor je reportér serveru Seznam Zprávy