Názor prezidenta Václava Klause na vládní reformu penzí je podle odborníků v mnohém správný. Ekonomové soudí, že vláda selhala jak v její prezentaci veřejnosti, tak v tom, že schválila plán reformy příliš rychle a bez široké seriózní debaty.

Tak jak se v ekonomických otázkách stává dost často, i v případě penzijní reformy má prezident Klaus s největší pravděpodobností pravdu. To, co vypadlo z vlády, je záležitostí dost rychlokvašenou, málo politicky prodiskutovanou a má to mouchy, které se těžko přehlížejí. Jen je otázkou, zda se v Česku může někdy zrodit něco lepšího.

Je nepopiratelné, že ekonomicky správným modelem penzijního systému pro společnost, která stárne, je rovný, zcela solidární důchod, který každému seniorovi zajistí společensky únosné životní podmínky. Na slušnou životní úroveň ve stáří může pomýšlet jen ten, kdo si spoří, tedy odkládá současnou spotřebu ve prospěch spotřeby budoucí. Je to poměrně spravedlivý model, který reflektuje sociální soudržnost vlastní vyspělému světu a zároveň dává svobodu volby každému občanovi, aby rozhodl o své budoucnosti.

Je to i systém fiskálně dobře udržitelný, protože levný. Pokud vyjdeme ze současného průměrného důchodu, který bude nastaven jako rovný pro všechny, bude valorizován pouze podle inflace nebo raději podle růstu životních nákladů penzistů, a nikoli podle úrovně mezd, vytvoří se postupně dost velký polštář pro vyvedení významné části sociálního pojištění z průběžného systému. Neboli pro vrácení státem vymožených peněz těm, kteří si je vydělali. Tito poplatníci dostanou prostor naspořit si na stará kolena. Tento model byl součástí volebního programu ODS v roce 2006.

Je třeba zaangažovat levici...

Václava Klause lze chápat i v tom, že tento model měl být široce diskutován nejen s experty, ale i v celém politickém spektru, protože je v zásadě hodně solidární a měl by být akceptovatelný i pro levici.

Jenže to, že by mohl být akceptovatelný, neznamená, že by se o něm ČSSD musela být ochotna bavit. Ale naše rozhodující opoziční strana už osm let nemá žádný konzistentní názor na řešení problému stárnutí české populace. Od okamžiku, kdy tehdejší premiér Vladimír Špidla musel opustit svůj milovaný švédský model penzí, protože mu experti spočítali, že by více než polovina penzistů v tomto systému propadla do bídy, ČSSD nikdy nic nenabídla, přestože dostala za Jiřího Paroubka dostatečně výmluvné podklady a propočty od první Bezděkovy komise.

... ale ČSSD je proti každé reformě

Důvod je prostý. Nízkopříjmoví voliči ČSSD prostě dostávají více, než do systému přispívají, a bez toho, že se jejich příspěvek, ať už v průběžném či v kapitálovém penzijním systému, zvýší, je zachování slušného standardu pro průměrného seniora fakticky nemožné. ČSSD je proto fakticky proti jakékoli reformě, protože pro její současné vedoucí politiky, přes jejich mládí, je z hlediska zajištění optimálního penzijního plánu podstatnější vyhrát příští volby než řešit problém budoucích důchodců. S nimi proto dohoda možná není a budou rozbíjet jakýkoli pokus o změnu bez ohledu na zdravý rozum a malou násobilku.

Je pak otázkou, zda je možné najít dohodu uvnitř stoosmnáctkové koalice na jiném plánu, než jaký zatím z vlády vypadl. Dílčí opt-out z povinného důchodového pojištění skutečně není řešením penzí pro deset milionů Čechů. Zajišťuje jistou ekvivalenci mezi tím, co si člověk za svůj produktivní život vydělá a co dostane nazpátek. Může však fungovat za určitých předpokladů. Mezi ně patří hlavně podmínka, aby detaily systému nenastavovali lidé, kteří jsou spojeni s pojišťovnictvím a fondy penzijního připojištění. Myšlenka doživotní penze, kdy v případě předčasného úmrtí shromážděné úspory nikdo nezdědí, ale propadnou pojišťovně, je zvráceným snem pojišťoven, který by měl být odmítnut. Penzijní reformu je třeba uskutečnit pro budoucí seniory, a nikoli pro instituce, které budou v systému fungovat.

Jak nastavit systém

Proto není špatná myšlenka anonymity pojištěnců ve fondech či jednoho státního, konzervativního fondu. To vše snižuje provozní náklady systému, nastavuje střízlivou úroveň poplatků a má hlavu a patu. Tyhle a mnohé další detaily v uvozovkách mohou nastavení penzijní reformy zásadně ovlivnit a tím i více přiblížit ideálu, nebo ji od něj oddálit.

Z tohoto pohledu je Klausova kritika konstruktivním vstupem do diskuse. Vstupem, o němž je dobré přemýšlet i v podhradí. Jenže výsledkem vždy bude jen nějaký kompromis, který neuspokojí žádnou stranu. Není náhoda, že nikde na světě neexistuje penzijní systém, který by bylo možné brát si za vzor zcela bez výhrad. Pokud někde něco dobrého prošlo, dlouho to nevydrželo. Když si tedy opakujeme mantru, že musíme vytvořit systém, v němž budou dnešní mladí vědět, za jakých podmínek půjdou za 40 či 50 let do penze, jsme asi trochu mimo. A tak přestože je omezení významu průběžného systému nevyhnutelné, musíme se zřejmě smířit s tím, že to bude probíhat v delším období a v postupných krocích, které budou vždy předmětem politického boje.

MfD, 5.3.2011

Autor je šéfredaktor týdeníku Euro