(místo zápisků z cesty do Milána)

V blížícím se jaře jsem se těšil na třídenní ekonomickou konferenci v Miláně. Pořádala ji Atlantic Economic Society a byli na ní účastníci ze 30 zemí světa, včetně silného zastoupení České republiky. V Miláně, přeplněném turisty (i v této roční době) a moc pěkném, bylo hezky, člověk by neměl toto město velikosti jako tři Prahy podceňovat. Jen to počasí bylo více středoevropské než italské. Na sluníčku však už bylo krásně.

O tom ale psát nechci. Ve svém projevu o Evropě (je anglicky zde) jsem mimo jiné hovořil o problémech, které Evropě přineslo euro. Starší paní profesorka z Francie byla nadšená a veřejně prohlásila, že v Hollandově Francii takový projev není možné přednést. Zásadně nesouhlasil – naopak – Ital (napůl Turek), který je vedoucím katedry evropské integrace na univerzitě v turecké Ankaře.

Jeho argumentace stojí za komentář. Způsobem, který znám v Itálii (před více než 10 lety takto argumentoval můj přítel Antonio Martino v CATO Journal), ale i ve Španělsku (Hernando de Soto na pražské konferenci Montpelerinské společnosti v září 2012), obhajuje jedna skupinka evropských liberálů – já bych řekl trochu nepoučitelných liberálů – euro. Jsou to lidé, kteří z pozice klasických liberálů kritizují stát a jeho zásahy do ekonomiky, a spolu s tím – zcela logicky a oprávněně – kritizují i prodlouženou ruku státu, centrální banky jednotlivých států, které manipulují měnou. Toto chtějí odstranit a odvolávají se na Hayeka a jeho projekt „Denacionalizace peněz“ (z roku 1976) a chtějí se vrátit ke zlatému standardu, který však už jedno století neexistuje.

Neměl bych nic proti zlatému standardu, bylo by to lepší, než co s naší měnou dělali Tošovský, Tůma a Singer, ale je to návrh zcela nerealistický, a proto i nezajímavý. Tito lidé si to možná myslí také, a proto se spokojují s eurem, které – pro mne zcela nepochopitelně – považují za vhodnou náhražku, která se zlatému standardu velmi blíží. Na mou nechápavou otázku, proč si to myslí, odpověděl prof. Angelo Santagostino, že za eurem, stejně jako za zlatým standardem, nestojí žádný stát! Na mou repliku, že za eurem stojí EU, odpověděl, že EU není žádný stát!

Snažil jsem se mu říkat, že za eurem stojí superstát EU, který má všechny atributy státu – mezi nimi schopnost legislativou vytvořit Evropskou centrální banku, dát jí pravomoci, definovat cíl jejího fungování, zprostředkovat jmenování jejího guvernéra (kterým se konsenzem evropských států a Evropské komise v roce 2011 stal Ital Mario Draghi) a hlavně vytvořit v Evropě atmosféru, že je třeba pomoci jednotlivým zadluženým členským zemím EU skupováním jejich státních dluhopisů – a tím přidáváním peněz do ekonomiky. Porovnávat toto s neutralitou zlatého standardu je více než absurdní. Na můj dotaz jak pan profesor hodnotí právě minulé pondělí uskutečněný první Draghiho rozsáhlý nákup státních dluhopisů, odpověď nepřišla.

Zaslepenost některých evropských liberálů, že jim evropská integrace (ve formě dnešní EU) pomáhá bojovat se státem, je nebezpečná. Oni opravdu nemají rádi stát, svůj vlastní stát, a vůbec nedoceňují, že podporují daleko větší, daleko rozsáhlejší stát, daleko méně demokratický, daleko od občana-voliče vzdálenější stát, kterému chybí jakékoli „checks and balances“, jakékoli kontrolní mechanismy, jakékoli vyvažování jednotlivých mocí státu. Můžeme si zoufat nad svým vlastním parlamentem, ale evropský parlament je jen parlamentem podle jména.

Čili, nenechme si namluvit, že za eurem nestojí žádný stát. Stojí, a je to stát daleko mocnější než ten náš „malý“, domácí, dohlédnutelný, a proto také kontrolovatelnější. To, že politika Evropské centrální banky zrovna působí hůře na jednu než druhou zemi eurozóny, nemůže být pro nikoho žádným zadostiučiněním. Je to tak složité pochopit?

Ale jarní Itálie byla hezká, milánské šafránové rizoto a doráda s artyčoky moc dobré, milánská móda žije a v obchodech je nával a milánský dóm – i přes euro a dvě dekády italské ekonomické krize – stále stojí a nezúčastněně na ten neskutečný mumraj turistů (i v polovině března!) z výšky pohlíží. Prof. Luigi Zingales, asi nejslavnější italský ekonom v USA, vyučující na University of Chicago, analyzoval ve svém projevu na konferenci „italskou nemoc“. Už 20 let se v Itálii nezvýšila produktivita práce. Italům to ale asi moc nevadí.

16. března 2015