... ale návrat k principům tržní ekonomiky

Spor o nedávnou (nebojím se říci systémovou) změnu chování naší centrální banky v neztenčené míře pokračuje už dva týdny. Poněkud křečovité reakce části členů bankovní rady naznačují, že Česká národní banka evidentně ztrácí půdu pod nohama. Jakkoli je předčasné to hodnotit, je zřejmé, že změna měnové politiky nevyvolala v ekonomice takové reakce, jaké ČNB očekávala, a stejně tak je zřejmé, že se tuto změnu politiky odborné i laické veřejnosti nepodařilo vysvětlit.

Samozřejmě nejde "jenom" o to, jaký bude mix dopadů této změny na naše ekonomické subjekty v krátkém, středním a dlouhém období, i když je nepochybné, že tyto dopady určitě přijdou. A asi nebudou převážně pozitivní. Daleko podstatnější je to, a o tom se v médiích zatím vůbec nediskutuje, jaké bude mít tento zásah ČNB dlouhodobé dopady na charakter (či podstatu) celého našeho ekonomického systému. A o to by nám mělo jít daleko více než o to, zda spotřebitelé během prvních deseti dnů zvýší či nezvýší své nákupy v maloobchodě.

Nedávno jsem v americkém čtvrtletníku Hoover Digest sledoval koncepčně v podstatě téměř stejnou diskusi. Měnová a fiskální politika v dnešních USA moc účinné nejsou. Přes bezprecedentní nárůst emise peněz americkou centrální bankou a přes téměř neskutečný nárůst rozpočtového deficitu probíhá v americké ekonomice jedno z nejslabších pokrizových oživení v historii. Jeden z autorů této diskuse říká větu, kterou bychom měli říkat i u nás, i když – při představě vlády, která u nás v nejbližší době vznikne – nevím, komu bychom ji měli říkat. Alespoň sami sobě. Ten argument zněl asi takto: "Už jsme vystříleli veškerou munici měnové a fiskální politiky, a proto nezbývá než se vrátit k principům tržní ekonomiky."

Jak je možné, že toto u nás dodnes téměř od nikoho takto silně nezaznělo? Jak je možné, že si ani naši keynesiánci nepoložili otázku, proč i při mnohaletém velkém deficitu státního rozpočtu ekonomika neroste? Měli bychom jim říci to, co svým anglickým kolegům říká bývalý ministr financí Velké Británie (v éře Margaret Thatcherové) Nigel Lawson: "Místo keynesiánství proveďme radikální deregulaci ekonomiky." Přesně to bych i já doporučoval našim keynesiáncům v budoucí sobotkovské, ale asi i babišovské vládě, zejména Janu Mládkovi. Měli bychom to říci i našim keynesiáncům ve vedení ČNB.

Oni to však slyšet nechtějí. Nejen to, oni v podstatě naslouchat nechtějí vůbec, protože uvěřili – jim vyhovující – doktríně o absolutní nezávislosti centrální banky jako předpokladu jejího dobrého fungování. Tato doktrína, v pojetí, v jakém je přijímána v současném světě (a výrazně i u nás), je pokřiveným konceptem nezávislosti.

Všichni rozumní lidé jistě budou podporovat nezávislost centrální banky ve smyslu její bezprostřední nepodřízenosti vládě. Právě v tom však americký FED a evropská ECB – velké vzory naší ČNB – dobrým příkladem k následování nejsou. K nezávislosti centrální banky vůči vládě se zcela jednoznačně přihlašuji, i když mám strach, že si právě tuto mou větu někteří lidé záměrně nepřečtou. Centrální banka je však centrální bankou České republiky a českého státu a na něm nezávislá být nemůže a nesmí. Nemůže dělat politiku svou, musí dělat politiku českého státu.

Někdo může namítnout, že ČNB politiku sobotkovsko-babišovsko-bělobrádkovského seskupení vítězů nedávných parlamentních voleb, politiku odmítání tržní ekonomiky a politiku ekonomiky silně regulované, svými posledními kroky vlastně provádí. Myslel jsem ale, že to naši centrální bankéři vidí trochu šířeji.

HN, 21.11.2013