Nastupující prezident Miloš Zeman založil fond, do kterého bude odkládat třetinu platu, a očekává, že se k němu připojí další lidé s vysokými příjmy a přispějí tak na splácení státního dluhu. Hezké gesto hodné prezidenta, který je zodpovědný a ví dobře, že jeho Češi, kteří mu tak dobře rozumějí, nemají státní dluh rádi.

Je to asi dokonce i gesto autentické, protože Zeman opravdu není a nikdy nebyl otrokem pozemských statků a na tu trochu tlačenky, slušné tuzemské pálenky a na knihy moc peněz nepotřebuje. V tom má ke skutečným životním potřebám podobný vztah jako autor tohoto textu.

Leč na druhou stranu tohle v podhradí jistě populární gesto diametrálně nesouzní s realitou. Není totiž pravda, že by se lidé s vysokými příjmy málo podíleli na plnění státní kasy a bylo potřeba apelovat na jejich solidaritu s chudými a nebohými. Je zcela jasné, že příjmová rovnost je v Česku abnormální, a to především proto, že zde existují značně nivelizované důchody, a především lidé s nižšími příjmy, ale i lépe situované rodiny s dětmi neplatí prakticky žádné příjmové daně. Kolem šedesáti procent obyvatelstva dostává od státu více, než kolik mu odvádí na daních, což je jistý problém. Větší než velmi populistické teze o nízkých daních z příjmu pro bohaté.

Zemanova aktivita tak nejvíce ze všeho připomíná nadaci Evity Perónové, do níž byli nuceni přispívat všichni, kdo nechtěli mít v poválečné Argentině špatné vztahy s hlavou státu. Podle dostupných zdrojů Evitinou nadací proteklo na dvě stě milionů tehdejších dolarů, což byl fakt velký ranec. Po její smrti se objevilo mnoho podezření na zneužití fondů, což se nikdy nedošetřilo. Uvidíme, jak s tímto pokusem o cestu do Latinské Ameriky dopadne náš první přímo zvolený prezident.

Naopak zcela jasnou budoucnost mají rizikové pojistky pro ženy po včerejším hlasování Sněmovny, která harmonizovala tuzemskou legislativu s názorem Evropského soudního dvora, který se již před nějakým časem usnesl, že jiný způsob výpočtu pojistného pro ženy a jiný pro muže, kdy se vychází z odlišné míry rizika zranění či úmrtí úrazem i jiného průměrného věku dožití, je diskriminací, a proto musí být smeten ze světa.

Evropští soudci a po nich legislativní aparát EU tak vyhodili základní zákony pojistné matematiky na smetiště dějin.

Nakonec čemu se divíme? Fyzikální zákony byly popřeny hned několika opatřeními na podporu obnovitelných zdrojů energie a tržní zákony platí v Evropě za slovní spojení, které se ve slušné společnosti zásadně nepoužívá.

To, že tohle popírání reality stojí peníze a pracovní místa, je dávno jasné a empiricky dokázané. A to, že si pojistní matematici nyní připadají jako hlupáci, lze pochopit. K jejich útěše jim může připomoci skutečnost, že stejně jako oni si připadal zcela evidentně i ministr financí České republiky Miroslav Kalousek, když tento absurdní zákon musel před plénem obhajovat.

A bude hůře. Ony ty kvóty na počty žen ve vedení privátních firem nakonec v tomto podivném, z kloubů vymknutém světě nakonec nejspíše také projdou. Ale nestěžujme si jen tak po česku na cizáky a vzpomeňme při této příležitosti na nápad druhdy eurokomisaře Špidly. Ten chtěl uložit evropským zaměstnavatelům povinnost poskytovat zaměstnancům pracujícím pod širým nebem opalovací krém zdarma.

Autor je šéfredaktor týdeníku EURO

MfD, 14.2.2013