Zatímco se v Řecku odehrává jedno z dějství rozkladu Evropské unie, politici, kteří s tímto projektem spojili svoji kariéru, se z ní snaží zachránit, co se dá. Zároveň mimoděk odhalují, jaká je skutečná podstata evropské měnové integrace.

Zoufalství vůdců Evropské unie však není způsobené obavami o život občanů Řecka, o jejich úspory a budoucí prosperitu. Jejich cíl je jediný: udržet eurozónu celistvou za každou cenu a nedopustit jakékoliv pochybnosti o její životaschopnosti. Cítí, že nemohou dopustit, aby to byli právě oni, kteří budou v dějinách provždy zapsáni jako ti, za jejichž vlády se eurozóna rozpadla. Uvědomují si, že začne-li se projekt společné měny drolit v Řecku, bude to znamenat modelový případ pro další státy, které se k bankrotu nezadržitelně blíží a které již dříve musely obdržet štědrou finanční injekci od ECB.

Zatímco ještě před několika lety se evropští političtí vůdci k euru i k celému projektu evropské integrace modlili coby k idolu celoevropské prosperity, blahobytu a míru, a předháněli se v optimistickém a jásavými barvami prozářeném líčení světlých zítřků pod modrou, žlutě hvězdnatou vlajkou, nyní se těm samým osobám zračí v očích naprosté zoufalství a strach. Pro ně je konec eura skutečně koncem celého světa. A snaží se stejné přesvědčení přenést i na veřejnost. Možná bezděky, možná ve víře, že se nyní, v obavách ze zhroucení celé evropské ekonomiky, veřejnost postaví za své vůdce a přijmou v podstatě cokoliv - třeba znárodnění veškerých vkladů nebo uvalení obrovské daně na finanční transakce.

Německá kancléřka Merkelová prohlásila, že konec eura bude znamenat konec celé EU. Eurozóna podle ní stojí na solidaritě a k záchraně společné měny musí přispět každá země. Nevědomky tak odhalila skutečný základní princip projektu společné evropské měny. Měnový systém postavený na solidaritě je totiž automaticky odsouzený k zániku.

Trh je svobodnou směnou hodnot, kde každá ze zúčastněných stran získává a žádná nic netratí. Kupující i prodávající aktem směny zvyšují svůj užitek - jsou na tom lépe, než kdyby směna nenastala. Peníze jsou nástrojem trhu, zpřístupňují jej nejširšímu okruhu účastníků, usnadnují akt směny, a rozšiřují tak celé portfolio možností, jak lze svůj užitek zvýšit.

Solidarita je naproti tomu vzdání se určité vlastní hodnoty, kterou v daný okamžik nepotřebujeme a je pro nás nepodstatná, a přenecháme tedy ji někomu, kdo se ocitl v nouzi a podle našeho uvážení si pomoc zaslouží. Zatímco svobodná tržní směna je vzájemně prospěšným a obohacujícím aktem, solidarita je vyjádřením soucitu.

Trh není soucitný a solidarita není vzájemně obohacující. Nic jako mix trhu a solidarity nemůže v realitě fungovat. Jestliže se někde z vůle etatistů zřídí měnový systém obhajovaný na bázi solidarity, soucitu a vzájemné pomoci, takový systém nemůže zároveň stát na hodnotách jako je produkce nebo bohatství. Kancléřka Merkelová, svým apelem na solidární podstatu eura v

podstatě přiznala, že společná evropská měna není projektem prosperity a blahobytu.

Skutečné peníze není potřeba složitě zachraňovat. Dokonce i národní měna, třebaže krytá pouze papírem a legislativou o zákonném platidle, nikoliv skutečnou hodnotou (jako je např. zlato nebo stříbro), je daleko lépe fungujícím nástrojem trhu, než euro coby politický nástroj ambiciózních etatistů usazených ve vrcholných institucích Evropské unie. I když i papírová měna je ve své pravé podstatě negací skutečných tržních vztahů a je tedy zdrojem problémů jako je inflace nebo hospodářský cyklus, v rámci národní ekonomiky se nabízí bezpočet možností, jak případné problémy řešit (např. devalvace). V situaci, kdy měnu řídí gang úředníků nadnárodní instituce, to však není národní ekonomika, co je první na řadě, začne-li se mluvit o řešení krize. První přijdou na řadu ambice a kariéra nadnárodních politických elit.

Měna krytá zlatem nebo jinou, na svobodném trhu ustanovenou komoditou, nevystavená státním zásahům, je naproti tomu proti výkyvům a krizím dokonale imunní a slouží tak, jak má: jako maximálně efektivní a funkční prostředek vzájemně prospěšné a obohacující směny.

Peníze nejsou přítěží, která se musí každou chvíli spoléhat na něčí solidární pomoc. Každá měna vnucená lidem vládou a soustavně ničená státnimi zásahy představuje pro celou ekonomiku, narozdíl od skutečných peněz, kouli na noze. A zatím žádní etatisté nevymysleli větší a těžší kouli, než jakou je právě euro.

Autor je místopředseda Svobodných ve Středočeském kraji