Jak známo, alespoň ve filosofii, kapitalismus, tenhle propagandistický a marxleninský výraz neoznačuje žádnou postihnutelnou skutečnost (kapitál), je to ideologická nálepka na zlý svět, ve kterém vládne jenom obchod, postaru peníze, a je smutné, že se primitivní marxistické pověry o vykořisťování a permanentní krizi "systému" opět dostávají do módy. Takový svět totiž neexistuje.
Nejsem psycholog, a tak nenávisti vůči svobodnému trhu a podnikání moc nerozumím, může vyvěrat ze závisti vůči bohatým nebo dokonce z noblesního přesvědčení, že "nejen samým chlebem (konzumem) živ jest člověk", tedy že lidé mají vyšší potřeby než uspokojení potřeb materiálních. Odmítnutí ekonomismu chápu, ale co má společného hloupá materialistická životní filosofie s tržním hospodářstvím?
Tržní hospodářství je jeden z největších objevů lidstva, zajišťující nevídanou prosperitu zhruba pěti ze sedmi miliard lidí, z nichž by jinak většina buď nežila vůbec, nebo žila o hladu jako ty části světa, kde plánuje a podniká stát či vládne kleptokracie a kterých naštěstí už hodně ubylo (mezi nejznámější hladové státy patří Severní Korea, Kuba, Haiti, Somálsko a další státy Afriky). Trh není žádný přesně definovatelný systém a snaha popsat jeho fungování, je sice pochopitelná, protože však nejde o fyziku, ale také o sociální, kulturní a politické interakce, navíc v neustálém pohybu a vývoji, bude vždy odsouzena k poněkud vágním generalizacím, ekonomové jsou známí tím, že předpovídají po událostech.
Proto by se komentátoři dnešních hospodářských problémů/stagnace/útlumu/recese/cyklu a podobně měli soustředit na popis očividných politických chyb, které spontánní trh negativně ovlivňují, a ne se uchylovat k apokalyptickým soudům o zániku světa. Ten totiž může zaniknout jenom se zánikem trhu.

Příčiny dnešní krize:
1) Sociálně demokratická představa, že lze donekonečna financovat (dotovat) rostoucí pečovatelský stát (a státní byrokracii).
2) Lidová představa, že lze donekonečna žít na kredit, úvěr, hypotéku, dluh.
3) Politická představa všech stran, že stát má zajistit nejen pořádek, bezpečnost, vymahatelnost práva, sociální smír, makroekonomickou rovnováhu, atd., ale také rostoucí životní úroveň, což neumí a nemůže.
4) Lidová představa, že to lze od státu očekávat.
5) Bankéřská (zatím bohužel oprávněná) představa, že velké banky nikdy nezkrachnou, a s tím spojené netržní chování.
6) Makroekonomická představa, že téměř nulové úroky a "tisk" peněz zahájí prosperitu (růst).
7) Politické nepochopení, že k prosperitě je nutné nejen zredukovat dluhy, státní výdaje a byrokracii, ale současně snížit i daně a tím zvýšit (odměnit, stimulovat) iniciativu, invenci a podnikavost.

Vedle bludů univerzálních existují také pověry regionální. Čína věří, že její podhodnocená měna ekonomice prospívá. Evropští politici nechtějí připustit, že společná měna a její německé úrokové míry ekonomickou oscilaci mezi jihem a severem vytvářejí, ani že vynucená solidarita dluhové unie na záchranu eura povede ke konci solidarity a možná i unie. Na ústupu je (snad) z velkých bludů alespoň jeden, že tolerance, důraz na lidská práva a sociální pomoc povede k harmonickému soužití a rozvoji všech. Všechno na světě má holt nepříjemné meze.
Co to všechno má společného se svobodným podnikáním a trhem, opravdu nevím.

LN 12.08.2011