Logika kroku Petra Kellnera, který v těchto dnech podepsal smlouvu o koupi CME, odpovídá světovému trendu.

Vlastníci „drátů“, jak se říká v hantýrce majitelům skleněných kabelů, mají v celé naší civilizaci snahu ovládnout i to, co po těchto drátech běží a kvůli čemu si je domácnost kupuje, tedy digitální data a televizní zábavu.

A vzhledem k tomu, že Petr Kellner vlastní u nás a na Slovensku O2 a páteřní telefonní síť Cetin a loni na jaře získal od norského Telenoru operátory v Maďarsku, Bulharsku, Černé Hoře a Srbsku, má tento krok logiku, která míří daleko do budoucna, kdy přes jeho „dráty“ by mohla běžet i datová síť 5G.

Novu získala PPF spolu s balíkem televizních stanic v pěti státech střední a východní Evropy. Podle PPF za 2,1 miliardy dolarů, což je asi 48 miliard korun. A loňský nákup v Norsku stál 71 miliard korun.

Ale vzhledem k tomu, že CME za letošních devět měsíců vydělala na tržbách 469 milionů dolarů a její provozní zisk byl téměř 153 milionu dolarů, jde rozhodně perspektivně o lukrativní krok. Nejziskovější byla právě česká Nova, která vydělala 64 milionu dolarů.

V praxi to znamená – pokud úřady tuto transakci schválí, což může trvat v Evropské komisi asi půl roku –, že lidé napojení na internet třeba přes UPC by dostali od Kellnerovy O2 nabídku: za stejnou cenu dostanete některý z placených kanálů, na které se přesunou všechny zajímavější a aktuálnější pořady.

Celospolečenský problém je zřejmý: televize, která má schopnost u nás denně oslovit dva miliony lidí a jejíž Televizní noviny v září sledovalo průměrně jeden a půl milionu diváků, může být nástrojem ovlivňování veřejného mínění, které má mnohem větší účinnost než algoritmy, které se šíří na internetu, protože osloví více lidí.

To samozřejmě v zemích, kde o podnikání často rozhodují státní regulace, je důležitý nástroj, kterým se může takhle silné médium snažit ovlivňovat politiku. To je taky důvod, proč noviny nepřímo vlastněné premiérem, jehož podnikání je založeno hodně na dotacích, tedy na státu, okamžitě bijí na poplach.

Petr Kellner je sice v principu podnikatel konzervativní a jistě se nebude snažit v televizi Nova o žádnou revoluci, ale lze si dobře představit, že bude pomocí tohoto média chránit své zájmy.

Podle Martina Maříka a Jiřího Pšeničky se do roku 2012, kdy časopis Euro vlastnil Petr Kellner, stalo zakazování publikace některých textů z oblasti bankovnictví běžnou praxí: o společnosti Setuza, o majitelích českých porcelánek a skláren Radovanu Květovi a Janu Součkovi, o aktivitách bývalého kancléře Jiřího Weigla ve firmě Key Investments či o někdejším ministru informatiky Vladimíru Mlynářovi, který pracuje v PPF, se nesmělo psát.

Nejzřetelněji se takové kroky však mohou projevit před všeobecnými a prezidentskými volbami či v okamžiku, kdy nás doběhne další hospodářská krize, o které se čím dál častěji hovoří.

Autor je publicista