Vícenáklady na těžkotonážní sanitky by neměly být samozřejmou součástí úhrad zdravotních pojišťoven

Až tlustí budou hubení, hubení budou studení, říkávala autorova babička se zkušeností dvou světových válek. Za nich to asi platilo. Dnes to naopak vypadá, že tlustí těm hubeným dříve nebo později prožerou jejich budoucnost. Že je obezita jedním, a nikoli zcela bezvýznamným ekonomickým problémem vyspělého světa, o tom svědčí i skutečnost, že týdeník The Economist věnoval tomuto tématu před Vánoci šestnáct stran solidního analytického textu. Týdeník Euro tomuto tématu věnuje pár stran po Vánocích, a to navzdory skutečnosti, že se otázka nadváhy poněkud neblaze dotýká i jeho šéfredaktora. A ten se v pozici škůdce veřejných rozpočtů necítí zrovna dvakrát komfortně. Je ale třeba přiznat si, že jsme opravdu drazí.

A bude hůře. Jakékoli lamentace ani módní trendy zatím nenaznačují, že by se sklony světové populace k tloustnutí měly v dohledné době nějak zásadněji měnit. Zdravotní a sociální dopady narůstají a porostou dál. To samozřejmě vyvolává otázky, zda by se s tím nemělo něco dělat.

Nabízí se možnost, aby se vlády pokusily něco udělat s tučnými potravinami, podobně jako se o to snaží u tabáku a alkoholu. Dánská zkušenost se zvláštní daní na tučné potraviny ale vypovídá celkem jasně, že tudy cesta nevede.

Člověk, který potřebuje po ránu panáka, taky nekouká na korunu, a dokonce ani na zprávy o otravách metanolem. Milovník sádla se škvarky a pečené kachny, stejně jako labužník závislý na foie gras si cestu k naplnění své vášně najdou za každou cenu, i kdyby kvůli tomu měli objet půlku zeměkoule. Nehledě na to, že existuje poměrně značné množství váhově zcela standardních pojídačů sádla se škvarky, jejichž trestání prohibitivní daní je silně nespravedlivé. A nehledě ani na to, že s vědeckými poznatky o zdravé stravě je to podobné jako s vědeckými poznatky o přínosu obnovitelných zdrojů energie. Vyvíjejí se v čase tak dlouho, dokud nedosáhnou zcela opačné polarity, načež se pohyb vydá zpět.

Prostě i s tou tloušťkou je to stejné jako s jinými ekonomickými jevy. Její řešení se odvíjí od odpovědnosti každého jednotlivce za vlastní osud. Jednoduše je načase přiznat, že i zdraví je odpovědností každého z nás, a solidarita ve všeobecném zdravotním pojištění by tomu měla odpovídat.

Náklady na léčbu nemocí spojených s obezitou, vícenáklady na těžkotonážní sanitky a různá přemisťovací a polohovací zařízení nebo cena za složitější a obtížnější technologie různých zdravotnických zákroků by prostě neměly být samozřejmou součástí úhrad zdravotních pojišťoven. Měl by si je hradit dotyčný sám. Přinejmenším tak dlouho, dokud mu z jeho příjmů bude pořád ještě zbývat na bůček. Ne že by to nějak rychle vedlo ke zhubnutí naší populace, ale zbyly by peníze pro ty, kteří naši solidaritu opravdu potřebují a za své nemoci nemohou.

Stejná pravidla by měla platit i pro nemoci a zdravotní komplikace kuřáků a opilců.

Prostě zlozvyky něco stojí a hříšníci by za své hříchy měli platit plnou cenu.

Týdeník EURO 2/2013, 7.1.2013