Vznikající vláda si klade za cíl krotit deficit státního rozpočtu, a přitom nezvyšovat daně. To vše při nejistém vývoji ekonomiky. Sestavit za těchto podmínek rozpočet a pak podle něj i hospodařit, je vpravdě úkol pro kouzelníka.

Končící vláda připravila státní rozpočet se schodkem blížícím se 380 miliardám korun (zde). Nově vznikajícímu kabinetu se však zdá sekera zaťatá příliš hluboko, a tak chce deficit stlačit pod „magickou“ hranici 300 miliard (zde). Snaha snižovat rozpočtový schodek a krotit bezuzdné utrácení je samozřejmě chvályhodná. Má to však jednu vadu na kráse. Jak schodek navrhovaný končící vládou Andreje Babiše, tak schodek navrhovaný nastupujícím kabinetem Petra Fialy jsou totiž totální hausnumera. Na vývoj rozpočtových příjmů a výdajů bude mít totiž i příští rok velký vliv hned několik faktorů, o jejichž dopadu se můžeme pouze dohadovat, a které nepochybně hodí do všech těchto plánů docela zásadně vidle.

Velký otazník leží především nad tím, jak moc bude vyvádět koronamrška a kolik peněz nás tedy bude její řádění stát. Nikdo také pořádně neví, jak zacvičí s ekonomikou energetická krize. Obzvlášť pokud bude prohloubena realizací nebezpečných nápadů zelených myslitelů. A v neposlední řadě se budeme také nejspíš potýkat s problémy v nespolehlivosti zahraničních dodávek z důvodu vysoké poptávky po některých vstupech. Jde o jeden z nepříznivých projevů globalizace, kdy se výroba důležitých komponent koncentruje do několika málo míst na světě (obvykle ve východní Asii), a výrobci zkrátka nestíhají. To, že jejich cena zákonitě roste, by však nebylo ještě to nejzávažnější. Daleko horší je totiž to, že některé z nich zkrátka nejsou k mání vůbec, nebo se jejich dodací lhůty dramaticky prodlužují. Že může jít o záležitosti hodně bolestivé, je vidět názorně na tom, jak moc dokázalo ochromit naše klíčové odvětví – automobilový průmysl – přerušení dodávek čipů (zde).

Za této situace je v podstatě jisté, že skutečné příjmy a výdaje rozpočtu se budou podstatně lišit od těch plánovaných. Desítky miliard sem nebo tam není v tomto případě žádná míra. Proto je třeba chápat cíl snížit plánovaný schodek o 80 miliard především jako snahu nastupující vlády prezentovat se coby „nové koště“.

V obecném případě existují tři cesty, jak deficit krotit. Lze škrtit výdaje, pumpovat příjmy, nebo oba tyto přístupy kombinovat. Vláda Petra Fialy chce však jít výhradně tou první cestou. Což se zdá být jednak nedostatečné, jak ostatně konstatovala i Národní rozpočtová rada (zde), a jednak problematické z pohledu vnímání tohoto kroku občanstvem. Není totiž možné, aby mu kabinet ordinoval škrtnutím některých výdajů dietu a sám přitom mlaskal. Konkrétně tím, že jeho sestava nabobtná o nové ministry. A to hned o tři. Vznikající vláda se sice snaží veřejnost přesvědčit o tom, že tím k růstu výdajů nedojde, ale to ať vykládá králíkům. Aby se tomu totiž dalo věřit, museli by dotyční ministři úřadovat z domova, dopravovat se pouze hromadnou a veškerou agendu si vyřizovat sami. Problematicky pak v této souvislosti působí také to, že si politici odmítli zmrazit své platy. Pravda, obě tyto záležitosti mají na rozpočtový schodek vliv stejně zanedbatelný jako Green Deal na globální změnu klimatu, ale jejich symbolický význam je obrovský.

Ale ono ani to samotné snižování výdajů nebude jen tak. Přestože všichni kandidáti na ministry s tímto cílem v obecné rovině souhlasí, když přijde na přetřes to, že by ve svém rezortu měli ušetřit nějakou tu kačku i oni, začnou se kroutit a unisono tvrdit, že nemohou oželet ani floka (zde). Jenomže úkol „seškrtat 80 miliard“ zní jasně, a tak nejspíš dojde na „tupé škrty“. Byť je pan (skoro) ministr školství Petr Gazdík vylučuje. Co má ale asi tak říkat...

Bez zvyšování daní, jak konstatovala Národní rozpočtová rada, to podle mne zkrátka nepůjde. K tomu se vyjádřil i ekonomický expert ODS pan Jan Skopeček. Což je mimochodem člověk, který by mi na postu ministra financí seděl rozhodně víc než Zbyněk Stanjura. Místo toho byl „uklizen“ na místopředsednickou židli Poslanecké sněmovny. A tak bude namísto řízení státních financí vyhlašovat poslancům pauzy na oběd. Nejspíš jde o výsledek nějakých vnitrostranických handlů a svoji roli sehrálo možná i to, že jeho názory jsou blízké názorům Václava Klause (zde). V každém případě je to škoda a přímo se nabízí paralela s osudem Vlastimila Tlustého. Ten byl také ekonomickým expertem ODS, a tedy i jasným kandidátem na post ministra financí. Jenže pak jej Mirek Topolánek v rámci politických kšeftů obětoval a místo něj usedl na ministerskou sesli Miroslav Kalousek.

Ale zpět k reakci pana Skopečka na tvrzení Národní rozpočtové rady o posílení příjmové stránky rozpočtu formou zvyšování daní. Obecně s tímto tvrzením souhlasí, ovšem cestu, jak toho dosáhnout, nevidí v navýšení daňových sazeb, ale v růstu jejich výběru jako důsledku intenzivnějšího růstu ekonomického (zhruba v čase 6:00 zde). Při vší úctě k odbornosti pana Skopečka si však nemyslím, že lze v nejbližším období něčeho takového dosáhnout. Těch vnějších vlivů, které budou ekonomický růst naopak brzdit, se totiž dá čekat poměrně dost. A vláda bude ráda, když se jí podaří jejich dopady alespoň mírnit. Takže razantnější zvyšování příjmů rozpočtu (takové, aby mohly citelně ukrajovat z jeho deficitu) bez toho, aniž by vláda kousla do kyselého jablka zvyšování daní, se očekávat nedá. Bude o to kyselejší, že politici nově vznikajícího kabinetu až dosud něco takového vylučovali (zde). A dopad tohoto kroku navíc nepocítíme v roce příštím, ale nejdříve až v tom následujícím.

Razantní povytažení hluboce zaťaté fiskální sekery je zkrátka pro příští rok rovnice mající až příliš mnoho neznámých. A sestavit rozpočet tak, aby nešlo o totální hausnumera, je úkol pro kouzelníka. Vznikající vláda Petra Fialy nejspíš věří, že jím pan (skoro) ministr Stanjura skutečně je. Nebo si říká, že papír snese všechno...