Konečná bilance státního rozpočtu za rok 2020, jak ji v úterý zveřejnila ministryně financí Alena Schillerová (za ANO), si vysloužila reakce, které by šlo shrnout jako nevraživé pokrčení ramen.

Skutečně, schodek rozpočtu překonal všechny rekordy, nebyl ovšem tak velký, jak se plánovalo nebo jak se čekalo ještě koncem listopadu.

Stát se loni zadlužil částkou 367 miliard korun, to je zhruba stejně jako součet dvou dosud nejvyšších deficitů v letech 2009 a 2010 při minulé krizi. Těžko však někomu něco vyčítat, když země čelila bezprecedentní pandemii a když se stejnou odvahou či stejnou nezodpovědností vůči příštím generacím utráceli po celé Evropě. Pokrčit rameny nad rozlitým mlékem, co jiného dělat.

Při vší rezignaci je ovšem na místě i určitý díl nevraživosti. Především z toho důvodu, že v nadcházejícím roce nebude situace lepší. Schválený rozpočet očekává deficit 320 miliard korun, náklady na zrušení superhrubé mzdy si vyžádají dalších sto miliard. Letošní schodek bude na úrovni toho loňského, když nepřijde nic nečekaného.

Připomíná se tím již zmíněná zkušenost z období po roce 2009. Ekonomika se v jednom roce prudce propadla, ovšem následky pro rozpočet se přenesly ještě do dalšího roku. Dluhy rostly příliš rychle, světoví finančníci už nechtěli půjčovat za přijatelný úrok, proto nakonec nezbývalo než prudce šlápnout na brzdu, škrtat ve výdajích a zvyšovat daně. Temné vyhlídky, že se nepříjemná zkušenost bude opakovat, se přirozeně musí projevit podrážděnou reakcí.

Skeptiky je třeba upozornit, že se dějiny nutně opakovat nemusí. Přinejmenším si to myslí většina ekonomů v čele s členem bankovní rady České národní banky Alešem Michlem. Slibují, že okamžitě po překonání pandemie, tedy někdy ve druhém čtvrtletí, poletí ekonomika nahoru. Když jí to vydrží ještě do následujícího roku, začnou se dluhy razantně snižovat samy od sebe.

Před Českem a celou Evropou stojí stejné dilema jako v roce 2010. Tehdy politici neměli dost dobré nervy, aby ustáli prudce rostoucí státní dluh, a začali škrtat ve výdajích. Důsledkem bylo zpomalení hospodářského růstu, v mnoha případech návrat ekonomické recese.

Současná vládní garnitura se již nějakou dobu zaklíná tím, že škrtat nezačne v žádném případě a že rozhodně nebude opakovat postup někdejšího ministra financí Miroslava Kalouska. K tomu je třeba podotknout, že ani legendární Kalousek nezačal důsledně škrtat dříve než v roce 2011, tedy až za dva roky od začátku krize.

Současné Česko má ještě čas. Letos budou volby a škrtat nikoho ani nenapadne. Počátkem období úspor tedy může být nejdříve rok 2022 a do té doby může ekonomika naskočit a růst tak rychle, aby škrty nebyly třeba. Na takové východisko ze současných potíží musíme spoléhat.

Autor je reportér serveru Seznam Zprávy