Politici jsou tu od toho, aby nás zachránili. My, co nevíme, před čím a kým nás mají zachraňovat, se s tím smiřujeme někdy dost těžko a občas nám to zachraňování připadá spíše jako dusivé sevření v kravatě. Nicméně se s touto fatální skutečností musíme smířit. Jen tak porozumíme řeči politiků.

Takový Jiří Paroubek nás například zachraňuje před finanční krizí tím, že nutí vládní koalici, aby co nejrychleji zavedla euro. Je sice pravda, že zrovna Paroubek patří mezi nejkomičtější experty na měnovou politiku, protože v jednom ze svých prvních vystoupení v roli premiéra v létě 2005 tvrdil, že je možné vzít eura uložená na zvláštním účtu ČNB, proměnit je na koruny a utratit, protože pominul důvod jejich takzvané sterilizace. Ten podle něj spočíval v tom, že vláda a centrální banka nevyměněním eur za koruny bránila devalvaci české měny. Tento objev sice šokoval centrální bankéře, kteří si roky mysleli, že tímto způsobem brání naopak nežádoucí revalvaci měny poškozující český export, ale rozhodně pasoval českého premiéra na největšího znalce měnových teorií mezi Rýnem a Volhou. Dodnes se tomu kdekdo směje, ale Paroubkovi nezbývá než se znovu pouštět do finančnických teorií, protože nás prostě musí zachránit. Politik, který nezachraňuje, jako by nebyl. Sám záchranářský pud však k úspěšné politické kariéře nestačí. Důležité je zachraňovat tak, aby nemusel nic dělat, protože když někdo něco dělá, dá se poznat, jestli to dělá dobře, nebo špatně.

My, co si myslíme, že nejprve je třeba bavit se o tom, jak udržet dlouhodobě pod kontrolou veřejné finance a státní dluh, jak udržovat pružný, a přitom sociálně citlivý trh práce a jak nastavit podmínky pro podnikání, abychom se v hodnocení podnikatelského prostředí tradičně nepohybovali až na konci první stovky států světa, jsme nic nechápající trubky.

Ano, je sice pravda, že dlouhodobý výhled státního dluhu má Česko podle nejčerstvějších prognóz Evropské komise asi nejhorší v Evropě. Vypadá to dokonce, že již před rokem 2030 se nám v zadluženosti podaří předhonit Maďarsko, které se zrovna třese hrůzou před blížícím se státním bankrotem. U nás činí současné zadlužení 30,4 procenta hrubého domácího produktu, zatímco v Maďarsku je to 65,4 procenta. V roce 2030 je u ČR číslo 76, zatímco u Maďarska 70. Pro rok 2050 je prognózovaný český dluh 282 procent HDP a maďarský 205. Můžeme se utěšovat, že záchrana před bankrotem bude Maďary stát ranec, ale je dost možné, že i s tím státním bankrotem má Praha před Budapeští jen pár let náskoku. Je přitom nezpochybnitelnou skutečností, že důvodem katastrofálního výhledu je demografický vývoj, podle nějž patříme mezi nejrychleji stárnoucí země světa. Dopad stárnutí pak není vidět jen v neudržitelném deficitu důchodového systému, ale i ve zdravotnictví, kde odmítání reforem minulými vládami a zbabělé kličkování koaličních partnerů v této vládě garantuje trvalé zhoršování veřejně dostupné a ze zdravotního pojištění placené zdravotní péče nejen nám, ale i našim dětem, a podle posledního politického vývoje nejspíše i dětem našich dětí.

Ale co na tom, hlavně aby byl paralen zadarmo a neplatilo se třicet korun v ordinaci, protože ti, co umřou kvůli "zdravotnictví zadarmo" na rakovinu, volit už nepůjdou.

Teď, když bude hůře, by reformy, které budou pro lidi nepříjemné a budou je stát ne zrovna zanedbatelné peníze, možná dělal odpovědný otec rodiny, ale rozhodně ne politik, který nás musí neustále před něčím zachraňovat.

Ještě by dopadl jako Julínek, ten trouba, který něco dělá, a lidem se to nelíbí.

Vždyť je tak snadné prohlásit, že od všeho zlého nás ochrání nejschopnější politik, jakého Evropa nosila, jen co vyhraje volby a přijme to zázračné euro. A dluhy?

Koho vlastně zajímají? Mají je přece všichni. Byť i těm rozhazovačným Rakušanům a Němcům budou podle předpovědi v době, kdy u nás porostou k nesplatitelným výšinám, citelně klesat.

MfD, 24.11.2008