Ještě budeme vzpomínat s lítostí na dobu, kdy ty naše šrajtofle Kalousek přece jen trochu šanoval

To, jak tahle česká vláda působí na veřejnost, si ministři za rámeček moc dát nemohou. Když však přijde řeč na tvrdá data, nevypadá vysvědčení zdaleka tak špatně. Když ministr financí Miroslav Kalousek minulý týden představoval výsledky pokladního plnění státního rozpočtu za loňský rok, moc se přitom neusmíval. Věděl dobře, že ho stejně nikdo nepochválí, i když je za co. Vybočme tedy z řady a řekněme otevřeně, že právě tenhle ministr financí předvádí to, co měli předvádět jeho předchůdci. Tedy že dokáže řídit vládní výdaje a udržet resorty na řetězu v situaci, kdy se příjmy nevyvíjejí tak, jak se původně předpokládalo.

Je to v době, kdy je jakákoli ekonomická predikce na období delší než tři měsíce jen horoskopem na vědecké bázi, bezesporu pozitivní zjištění pro všechny, kteří od státu dostávají méně, než mu dávají. Bohužel, takových nás je málo, a tak za to vládní koalice moc kladných bodů neposbírá. I přesto, že tahle politika ušetřila každému českému občanu včetně kojenců za loňský rok dva tisíce korun na splátkách úroku ze státního dluhu. A ušetří se i v roce příštím, protože ministerstvo financí dost prozíravě využívá příznivé situace na finančních trzích a půjčuje si tak trochu do zásoby. Těžit z toho budou i příští vlády, protože pověst solidního dlužníka, který se opravdu seriózním způsobem snaží dát své příjmy do souladu s výdaji, vydrží ještě nějaký čas poté, co se reálná politika změní. Finanční trhy totiž mají tendenci nevěřit tomu, že nová vláda je ochotná hodit do kanálu všechno, co se vládě minulé celkem dařilo, byť se je Bohoušek Sobotka snaží dnes a denně přesvědčit, že se ve svém optimismu mýlí.

Aby té chvály ale nebylo příliš a aby příští, evidentně ostře levicová vláda neměla pocit, že má naspořeno na další krásné rozhazování ve stylu Paroubkova miliardometače z roku 2006, sestupme na zem a řekněme hodně nahlas, že deficit státního rozpočtu činí za loňský rok pořád 101 miliard. Představuje to výhled na schodek veřejných rozpočtů ve výši tří a půl procenta hrubého domácího produktu. To je více, než stanoví jakási zcela zbytečná maastrichtská kritéria. A mnohem více, než nulová úroveň takzvaného strukturálního deficitu podle fiskálního kompaktu, ke kterému jsme se v rozporu se stanoviskem našich keynesiánských rozjížděčů ekonomiky – nic netušících o podstatě této v dohledné době nesplnitelné evropské dohody – tak nějak nepřipojili. Těch tři a půl procenta je prostě a jednoduše pořád moc.

Jak je to moc, pochopíme nejlépe, když se podíváme na vývoj veřejných financí v jejich dynamice. Trend příjmů je velmi volatilní a silně závislý na fázi hospodářského cyklu. Výdaje, z naprosto dominantní části mandatorní povahy, pak jsou na vývoj cyklu zcela nezávislé a mají jednoznačný rostoucí trend.

Nečasova vláda, přes ostrou a silně nespravedlivou kritiku svého procyklického chování, učinila podstatnou změnu na příjmové straně, když zvýšila podíl nepřímých daní na celkovém daňovém inkasu. To objektivně a podle všech dosud známých zkušeností z dlouhodobého hlediska stabilizuje příjmy státní kasy.

Na straně výdajů jsou kroky, které by sblížily tepovou frekvenci pumpy na státním penězovodu s tepovou frekvencí výkonu ekonomiky, stále spíše symbolické. Zabrzdění valorizace penzí je sice z tohoto pohledu ukázkovým příkladem, ale má jen krátkodobou účinnost. Změny ve valorizační legislativě totiž nejsou trvalé a vláda ani nehledala nějakou souvislost mezi valorizací penzí a objemem peněz na penze vybraných a souvisejících s růstem ekonomiky. Podobné je to s platy státních zaměstnanců, na nichž se sice kumulovaně ušetří dost, ale jde jen o jednorázovou redukci, která se za tři roky vyčerpá, a vláda bude stát znovu před otázkou, co s tím. Skutečná reforma státního aparátu a redukce úřadů a institucí je stále v nedohlednu.

Je přitom realitou, že tahle vláda už s tím moc nepohne, protože se bude nyní půl roku utápět v pozičních bojích a pak začne roční předvolební kampaň. V rozpočtu na rok 2014 pak velmi pravděpodobně najdeme dárky pro různé skupiny voličů a odpovědnost půjde v bitvě o hlasy stranou. A není divu. Až příliš velká část hlasů patří voličům, jejichž rodiny žijí přinejmenším z velké části z peněz tekoucích ze státní kasy.

A co bude potom? Nejspíše my všichni, kteří si nyní stěžujeme, že toho šetření je pořád příliš málo, budeme vzpomínat s lítostí na dobu, kdy ty naše šrajtofle Kalousek přece jen trochu šanoval.

Týdeník EURO 2/2013, 7.1.2013