Hra na rovnováhu je důležitější než program

Lidé, kteří by podpořili skutečně hluboké reformy, jsou frustrováni stejně jako ti, kteří jsou přesvědčeni, že reforem není třeba a nebýt této vlády, létali by jim pečení holubi do úst a stačilo by jen zakroutit krkem každému, kdo vydělává více než třicet tisíc hrubého.

Skoro jako by se spolu bývalý a současný prezident Václav Klaus a Miloš Zeman domluvili a v rozmezí tří dnů se pustili do vládní hospodářské politiky. A premiér Nečas to schytal zprava i zleva. Můžeme sice vzpomínat, co jeden či druhý za své premiérské mise měli udělat a jak to nakonec dopadlo či nedopadlo, ale o tom, že se reformní elán nejreformnější vlády v tomto století rozplynul dříve, než se něco skutečně hluboce zreformovalo, nelze pochybovat, byť její prezidentští kritikové se ani náhodou neshodnou s tím, co se mělo dělat jinak a lépe.

Zarputilý keynesián Miloš Zeman horuje za státní investice do infrastruktury, což je fajn, a skutečně to mívá nějaké ty multiplikátory neboli efekt, kdy státem utracená koruna rozpohybuje více korun privátních a něco se s růstem ekonomiky může dít. Tahle víra velkého množství současných předních ekonomů má jednu chybičku. Nikdy v minulosti se státní dluh nadělaný takovýmito investicemi nepodařilo díky nastartovanému růstu vrátit na původní úroveň. Politici jsou totiž takový zvláštní lidský druh, který si umí dobře půjčovat peníze a rozhazovat je kolem sebe, ale vůbec je neumí vracet, protože by je zase musel někomu sebrat, a to by ho podruhé nezvolili. I Miloš Zeman, když už za svého premiérování tak "nastartoval růst", jak se značně neoprávněně chlubí, tak nepohnul malíčkem, aby nastavil fiskální systém po tomto nastartování tak, aby se méně utrácelo a více splácelo. Naopak. Vybral za svého nástupce jistého Špidlu, od něhož jsme se v televizi ke všeobecnému překvapení dozvěděli, že "zdroje jsou". Je pravda, že Zeman pak napsal knihu na téma, jak se mýlil v politice, ale ta státní kase nepomohla.

A má to v případě Miloše Zemana ještě jednu větší chybičku. Ekonomická výhodnost jeho oblíbeného projektu kanálu spojujícího Labe přes Odru s Dunajem vychází hluboce záporně a bude to pořád horší a horší. Kdyby ty stovky miliard nechal rozházet po Václavském náměstí, pomohl by ekonomice více než touto megalomanskou stavbou.

Klausova kritika vlády je sofistikovanější. Nemluví o veřejných rozpočtech a snižování schodků. Hovoří o strukturálním problému české ekonomiky a dlouhodobých důsledcích, které z toho plynou. O trhu deformovaném státními zásahy a o tom, že se s tím mělo a má něco dělat, zatímco vláda jen řeší volební preference.

Chybí odvaha

A zde musíme konstatovat, že má v mnohém pravdu. Vláda se ve své neschopnosti dohodnout v koalici podstatné a hluboké změny v penzijním systému, zdravotnictví, školství i sociální politice nakonec dokázala soustředit jen na držení veřejných financí v nějakém přijatelném rámci.

Ano, je nesporné, že sociální politika prošla nějakými změnami a je dnes úspornější, než byla při nástupu této vlády. Ve zdravotnictví dochází ke změnám, které lze označit za mírný pokrok v mezích zákona. Penze jsou na tom snad ještě hůře. Penzijní reforma štve nejen socialisty, kterým vadí, že by vládě mohla vyklouznout z ruky úplně maličká část příjmů seniorů a zcela nepatrně by se snížil jejich volebně úplatkářský potenciál.

Ale hlavně štve lidi, kteří se chtějí opravdu sami starat o své zabezpečení ve stáří, a tohle je pro ně jen nějaká lentilka útěchy.

To je možná i příčina extrémně nízké podpory vlády ve veřejnosti. Lidé, kteří by podpořili skutečně hluboké reformy, jsou frustrováni stejně jako ti, kteří jsou přesvědčeni, že reforem není třeba a nebýt této vlády, létali by jim pečení holubi do úst a stačilo by jen zakroutit krkem každému, kdo vydělává více než třicet tisíc hrubého.

Profesor Klaus při přednášce na Vysoké škole ekonomické přiřkl díl viny na tomto stavu tomu, že ve vládě není nikdo s ekonomickým vzděláním. Ale vzdělaní ekonomové byli naposledy ve vládě Miloše Zemana, když pomineme krátké extempore Jana Mládka na postu ministra zemědělství, kde se o vládní ekonomice opravdu moc nerozhoduje. A nikdo to nikdy moc neřešil.

Skutečné příčiny jsou však asi někde jinde. Nejspíše v nedostatku odvahy našich politických vůdců postavit se koaličním partnerům, ale i části voličů a tlačit proti všem dobře formulovaný a erudovaný ekonomický program, který mimochodem momentálně zcela fatálně chybí stranám napravo i nalevo.

Přednost mají politické hry na rovnováhu, jejichž důsledkem je v případě současné vlády třeba to, že odpovědnost za klíčové reformní resorty získala koaliční TOP 09, ale odpovědnost za vládu nese především premiérská strana, tedy ODS, a z toho vzniklé pnutí maří často racionální způsob vládnutí.

A na tom prezidentská kritika nezmění dnes ani v budoucnu vůbec nic.

MfD, 21.5.2013

Autor je šéfredaktor týdeníku Euro