EKONOMIKA: Báje o zlém trhu a nemravném zisku
Pravicová vláda samozřejmě naopak hledá cestu ve využití tržních mechanismů a ve zvýšení odpovědnosti každého člověka za své zdraví. Oba přístupy jsou zcela legitimní.
Zastánci postátněného modelu s oblibou tvrdí, že zdraví není zboží, se kterým se dá obchodovat a že je nemravné dosahovat zisku z peněz vybraných na zdravotním pojištění, které je fakticky spíše daní.
Zdraví sice opravdu není zbožím na krámě, ale zdravotnictví je běžná služba, která má své příjmy a výdaje. Rozdílem je buď zisk, nebo ztráta.
Farmaceutické firmy, distribuční společnosti, výrobci berlí či obvazů, provozovatelé sanitních služeb a další firmy i jednotlivci přijímající peníze ze zdravotního pojištění obvykle dosahují zisku, o němž nikdo nepochybuje a který si jen málokdo dovolí označit za nemravný. Zisku dosahují i lékaři. Privátní zcela evidentně, zaměstnanci nemocnic však rovněž, i když ne tak viditelně. I jejich mzda je vyplácena ze zdravotního pojištění a většinou přesahuje nejen náklady na běžný život, ale i průměrnou mzdu.
Je naprosto normální, že lékaři vydělávají a chtějí vydělávat stále více. Z nějakého logicky nevysvětlitelného důvodu by však podle levice měli mít majitelé určitých předem vybraných nemocnic a majitelé pojišťoven zakázáno dosahovat zisku. Tyto „nevýdělečné“ organizace by měly být provozovány státem.
Nenechme se v této souvislosti zmást privátními neziskovými nemocnicemi, které fungují v mnoha zemích Evropy. Jejich majitelé, často lékaři, zisku dosahují dodáváním služeb těmto oficiálně neziskovým zařízením. Žádný majitel německé neziskové nemocnice opravdu nejezdí v ojetém golfu a moc dobře ví, co je to zisk z poskytování zdravotnických služeb.
Podstatou levicového konceptu zdravotnictví je dominantní role státu regulujícího nabídku zdravotnických služeb. Jakýsi úředník rozhodne, na co máte nárok, jaké jsou standardy této péče, a pak dostanete svůj příděl. Když je málo peněz, dostanete málo. Když je ještě míň, tak se zvednou daně. Toto a nic jiného chce dnes ČSSD.
V systému spoléhajícím na tržní principy je zdravotní pojištění skutečně pojištěním a zdravotní pojišťovna je agentem občana. Hledá mu dobrého lékaře, protože dobrý lékař vyléčí pojištěnce rychle a kvalitně a pojištěnec bude moci znovu platit pojistné. Majitel pojišťovny i lékař na tom vydělají. Konkurence pak zařídí tu nejlepší cenu a nebude potřeba žádného dlouhého vyjednávání o platbách s ministerskými úředníky. Kdo má na lepší, koupí si ze své kapsy lepší komfort a nasype do systému další peníze. Tudy míří ministr Julínek, byť to jaksi není schopen příliš přesvědčivě vysvětlit.
Navíc však ještě musí dodat, že si je vědom toho, že v tržních vztazích má obrovskou cenu informace. Kupující by měl vědět, co si chce koupit a kolik to obvykle stojí. To je ve zdravotnictví velmi obtížné. Zdravotní pojišťovny i lékaři mají oproti pacientovi nepoměrně lepší informace a mohou toho zneužívat. Pak je za moc drahé pojištění jen mizerná péče. V tržně orientovaných zdravotnických systémech je proto nezbytný silný státní dozor, který dohlíží na to, aby pánem v tržních vztazích byl opravdu ten, kdo platí - tedy pacient.
Tržní mechanismy využívají v menší či větší míře takřka všechny evropské zdravotnické systémy a Julínkovo směřování tedy v tomto bodě není žádným experimentem. Systém jediné státní pojišťovny a sítě státních neziskových nemocnic v čisté podobě funguje pouze v Británii, kde je zdravotnictví lidmi kritizováno za svou mizernou dostupnost v míře nikoli malé. Britové také jezdí velmi často na plánované operace do zahraničí, protože v britském přídělovém systému by se za svého života nemuseli dostat na řadu. Naštěstí na to, na rozdíl od Čechů, mají.
Ideální zdravotnický systém spoléhá na tržní principy: pojišťovny hledají pacientům dobré lékaře, protože dobrý lékař vyléčí pojištěnce rychle a kvalitně a pojištěnec bude moci znovu platit pojistné.
MfD, 28.1.2008
Autor je komentátor MF DNES
