Jak se dalo čekat, zvítězil kompromis a nebezpečí technického bankrotu USA bylo protentokrát zažehnáno. Bylo to ostatně v krátkodobém politickém zájmu obou soupeřících stran, vždyť případné potíže s vyplácením některých nárokových dávek by zkomplikovalo jejich vyhlídky na úspěch v příštích volbách. Ratingová agentura Standard & Poor´s následně snížila hodnocení amerického veřejného dluhu na stupeň AA+, neboť se domnívá, že navýšení deficitu, ani vůle k pozdějším škrtům, nejsou dostatečné.

Problémem americké ekonomiky nejsou bezprostřední dopady případného nezvýšení zákonného stropu pro veřejný dluh, ale dluh samotný. A právě ten měl být již dávno podnětem ke snížení ratingu USA. Totéž platí pro většinu států eurozóny, oprávněně přejmenované na Dluhovou unii. Evropskou unii v dnešní podobě bude možné zachránit již jen hrubou silou, tedy v rozporu s hodnotami a cíli, k nimž se verbálně hlásí.

Kritici americké dohody z minulého týdne opodstatněně tvrdí, že ke snížení astronomického dluhu nepovede. To jediné, čeho bude možné jejím prostřednictvím dosáhnout, je jen snížení rychlosti dalšího zadlužování. Součástí údajného kompromisu je i to, že první výdajové škrty budou provedeny až po prezidentských volbách v příštím roce, což zcela jistě vyhovuje především Baracku Obamovi. Zákon o navýšení deficitu zakládá patrně neústavní „výbor dvanácti“, jehož úkolem bude specifikace změn v příjmech i výdajích rozpočtu. Jeho návrh bude buď jako celek přijat, nebo odmítnut, členové obou komor, nepodílející se na práci výboru, nebudou smět navrhovat jakékoli úpravy a změny. A jak píše The Weekly Standard, členy výboru se nebudou moci stát ti, kteří hlasovali proti zákonu o navýšení dluhového stropu. Až potud by se mohlo zdát, že americké dluhové divadlo bylo komedií.

Podíváme-li se však na celý problém z poněkud jiného úhlu, má toto představení povahu spíše jiného žánru.

Když byl Obama zvolen prezidentem, činil federální dluh 10,626,877,048,913 USD. Dnes již je dluh ve výši 14,342,358,440,969 USD.

Zas až tak velké překvapení to není, neboť současný finanční systém je na dluhu vystavěn. Bankovky, dříve kryté zlatem či jinou komoditou, jsou dnes kryty pouhou důvěrou ve schopnost splácet dluh (pochopitelně s úroky), kterým jsou peníze stvořeny. K „výrobě“ peněz dnes stačí jediný úder do klávesnice, kterým je sjednán bankovní úvěr. Takový systém přispívá k vytváření iluze rostoucího bohatství, zatímco to, co ve skutečnosti roste, je především míra zadlužení. I proto jsme dnes svědky toho, že k obsluze veřejných dluhů si vlády nevystačí s daňovými příjmy, nýbrž jsou nuceny si půjčovat a tak se ještě více zadlužovat. Komu to připomíná finanční letadlo, není daleko od pravdy. Morální a společenské důsledky takového systému jsou nedozírné. Jeho obětí jsou budoucí generace, jež budou stát před úkolem alespoň část astronomických dluhů splatit. Životní úroveň tím rapidně poklesne a nad střední třídou, páteři každé hospodářsky zdravé společnosti, se uvelebí Damoklův meč. A to přinejmenším do té doby, kdy se peněžní systém zreformuje do té podoby, aby odpovídal reálné ekonomice, založené na výrobě a hmotných statcích. Ekonomice, v níž bude ctností spořit a nikoli utrácet a kde děti budou dědit reálné statky, ne dluhy svých rozmařilých či lichvou usmýkaných rodičů.

ředitel Institutu sv. Josefa