aneb Kam vedlo tištění peněz v revoluční Francii

Ke stimulaci hospodářství a zažehnání krize mělo přispět takzvané kvantitativní uvolňování, pro něž se vžila zkratka QE (quantitative easing). Spočívá v tom, že centrální banka na volném trhu od komerčních bank nakupuje dluhopisy a další rizikové instrumenty (hypotéky, dluhy na kreditních kartách aj.). Nákupem cena těchto problematických instrumentů vzroste. Komerční banky se zbaví toxických položek ve svých "aktivech" a z takto nově vytvořených peněz na rezervních účtech u centrální banky mohou poskytovat půjčky. Větší dostupnost peněz sníží tržní úrokové sazby. Tím by se mělo oživit hospodářství, rozběhnout obchod, vzrůst poptávka a zaměstnanost. Tolik značně zjednodušená teorie.

Od roku 2008 Americká centrální banka (Fed) opakovaně tuto metodu použila. V podstatě se tak vytváří ničím nekryté peníze uměle, doslova z ničeho. Vedou se diskuse o prospěšnosti tohoto postupu. Kvantitativní uvolňování sice není otevřeným tištěním peněz, nicméně svou podstatou – zvyšováním oběživa – jde o věc obdobnou. Možná je jen otázkou času, kdy se k onomu otevřenému tištění peněz přistoupí bez jakýchkoli "oklik". Dalo by se tím docela pohodlně zastavit hrozivé zadlužování. Je jen otázka, za jakou cenu. Otázek se naskýtá více:

Lze vůbec krizi řešit zvyšováním objemu oběživa, oním "tištěním peněz"? Vyřešilo by se tím zadlužování státu?

Je to geniální řešení nebo jde spíš o čirý nesmysl? Skutečně by ekonomiku stimulovalo financování rozpočtového deficitu tištěním peněz? A jsou peníze něco, co lze jen tak rozdávat?

Platí zde nějaké ekonomické zákony nebo je vše jen otázkou politické vůle a rozhodnutí? Mnoho lidí ekonomii za vědu nepovažuje a ohrnuje nad ní nos jako nad něčím, co snad nepatří ani do oblasti společenských věd. Prý to žádná věda není, nanejvýš jakýsi "selský rozum", něco, čemu rozumí každý, kdo dovede trochu uvažovat a logicky myslet. Mají v něčem pravdu, ekonomie není "měkkou" společenskou vědou jako kupříkladu sociologie, právo, filosofie či historie, v moderním pojetí je spíše aplikovanou matematikou. Je také pravda, že v současné hospodářské krizi nijak významně a zejména ne okamžitě pomoci nemůže. To ale ještě nemusí znamenat, že zde žádné zákonitosti nejsou, že se dluhy bez následků platit nemusí (skutečně nemusí, ale pak existuje něco jako bankrot) a že se stejně tak bez následků peníze mohou tisknout a vesele rozhazovat.

Názorný příklad, kam až dovede pohrdání ekonomickými zákony, popsal před více než 100 lety Američan Andrew Dickson White ve své práci Inflace papírových peněz ve Francii. Jak vznikla, co přinesla a jak skončila (dostupné na internetu v českém překladu).

Obrovské zadlužení, deficit a ekonomickou stagnaci se Francie v roce 1790 rozhodla vyřešit emisemi papírových peněz. Bylo sice ještě v živé paměti, jak něco podobného skončilo katastrofou počátkem 18. století, avšak zvítězilo přesvědčení, že když to bude s rozumem a rozvahou dělat parlament svobodného státu, není se třeba ničeho obávat.

Více oběživa mělo oživit stagnující průmysl a obchod. Zpočátku každá nová emise peněz daná do oběhu skutečně vedla k oživení obchodu. Rozběhly se manufaktury, vyplácely se mzdy atd. Ceny se však rychle přizpůsobily novému objemu oběživa a efekt zmizel. Ukázalo se, že reálné hospodářské problémy nespočívaly v nedostatku peněz. S růstem oběživa ustala výroba, obchod a nedaly se koupit zemědělské produkty. Množství peněz v oběhu vedlo k růstu cen a veškerá drastická opatření nepomáhala. Už jen otázka "jak se bude platit?" (papírem nebo kovem?) byla cestou pod gilotinu. Za ceny, které vytvořila nabídka a poptávka, se obchodovat nesmělo a za ceny úředně stanovené nemělo smysl obchodovat, vyrábět ani obdělávat půdu. Nastoupil přídělový systém. Naštěstí Francie vedla úspěšně válku a měla zdroje z konfiskací na dobytých územích. I přes to však rozměr katastrofy národního hospodářství byl obrovský

Nevyplácelo se pracovat, zato nebývale narostl objem burzovních spekulací a hazardní makléřství. Rozmohla se korupce. Po sedmi letech, v roce 1797, tento experiment neslavně skončil. Pokud tedy existuje hypotéza, že ekonomiku lze stimulovat tištěním peněz a krizi tak zažehnat, jde o předpoklad falešný. Ekonomické zákony nelze bez následků ignorovat. K ničemu jinému než k hospodářské katastrofě by to vést nemohlo. Ostatně ta může přijít tak jako tak. K prosperitě, oživení poptávky atd. nevedou ani škrty, ani tištění peněz a jejich "rozhazování z vrtulníků", jak je někdy v nadsázce navrhováno. Ekonomický propad může zastavit jedině růst hrubého domácího produktu. Otázkou zůstává, jak jej v dnešním zuboženém hospodářství dosáhnout, protože ani škrty, ani tištění peněz nic reálného vytvořit nemohou.