EKOLOGIE: Adaptace lepší regulace
Chceme-li se chovat přirozeně, měli bychom se podřizovat probíhajícím změnám
Jedním z často používaných argumentů ve prospěch ochrany přírody a krajiny je teze, že je nutné za každou cenu zachránit v konkrétních lokalitách konkrétní organismy, které se tam historicky vyskytovaly a v současné době jejich počty klesají, nebo už v dané lokalitě takové organismy nejsou. Stejně tak je ovšem součástí ochrany přírody boj proti nepůvodním organismům, zvláště pak těm invazním, které se naopak etablovaly na nových stanovištích, na nichž se jim často velmi dobře daří. Ty je pro změnu třeba na základě zákonů vymýtit, nebo alespoň omezit jejich expanzi, což mimo jiné specifikuje poslední novela zákona o ochraně přírody a krajiny.
V obou případech jde ale v praxi o umělý zásah člověka do aktuální struktury ekosystémů, ačkoli mantra ochrany přírody by měla být především podpora přirozeného vývoje, případně adaptace na probíhající změny, což je ostatně jediná a všem organismům na Zemi vlastní cesta k dlouhodobému přežití.
Co je „přirozené prostředí“?
Samotný pojem „přirozené prostředí“ je přitom poněkud zavádějící. Až na nečetné výjimky v člověkem neobydlených nebo velmi řídce obydlených oblastech životní prostředí na Zemi v přirozeném stavu není, pakliže máme na mysli (a tak se většinou „přirozenost“ vnímá) přírodu vyvíjející se bez zásahu člověka. Na druhou stranu je ale i člověk jako jeden z organismů žijících na planetě také součástí přírody, se všemi negativy z toho vyplývajícími, i proto, že se poněkud přemnožil. I díky tomu byl ale „boj“ o zachování jedinečnosti a „přirozenosti“ jednotlivých částí planety již dávno prohrán, neboť se díky totální a stále rostoucí prostupnosti světa už dávno mezi kontinenty přenesli nepůvodní rostliny i živočichové spolu se svými nemocemi, parazity a škůdci.
Konstatuje to ostatně i studie před časem zveřejněná v časopisu Nature Communications, podle níž je v současné době světová invaze nepůvodních druhů živočichů a rostlin nejintenzivnější v historii planety. Celkem 37 procent z nich bylo na nová území zavlečeno v období 1970 až 2014, tedy v posledních zhruba 40 letech. Je tak filozofickou otázkou, nakolik je nutné a hlavně možné rozvoji další „nepřirozenosti“ bránit, když už si léta žije svým životem.
I sama „nepůvodnost“ je pojem relativní, neboť záleží především na tom, co je považováno za původní. Například nepůvodní druhy rostlin a dřevin se rozlišují na archeofyty, které se k nám dostaly před objevením Ameriky, a neofyty, které se objevily po roce 1500.
Další možnost dělení je pak na nepůvodní, naturalizované, invazní a expanzivní druhy. Podle stávajících lidských měřítek. Za „nepůvodní“ ale podle různých interpretací považujeme i organismy, které tu nežily třeba jen před deseti, padesáti, nebo 100 lety, a hojně se takových tezí využívá právě při zachování „přirozenosti krajiny“. Jenže ta se mění tak, jak se mění vývoj počasí, jak postupuje eroze, jak v ní expandují (nejen) lidé, a jak se měnila celé věky a každý den v minulosti, jen prostřednictvím jiných vlivů. Další filozofickou otázkou tak je, zdali má logiku na jednu stranu celou společností přijímaná klimatická změna, a zároveň snahy zachovat původní „přirozený“ ráz krajiny a prostředí vůbec. Ono to totiž nejde.
Zejména když je převažující cestou k nápravě „nepřirozenosti“ přírody její cílená regulace, tedy v praxi další nepřirozenost. Daleko přirozenější je totiž již dříve zmíněná adaptace se vším, co k ní patří. Například v lesnictví, které k tomu skýtá právě v současné době poté, co byly odlesněny rozsáhlé plochy původních porostů, celkem ideální příležitost.
Na mysli mám zejména taktiku nebránit se potřebným změnám struktury lesních porostů nejen vysazováním pionýrských dřevin a listnáčů, ale nebránit se ani „nepůvodním“ druhům, jako je třeba douglaska tisolistá. Té se už léta v naší zemi velmi dobře daří a douglaska je dokonce nejvyšším stromem v ČR a zřejmě i v celé střední Evropě. Lze tak předpokládat, že její plochy porostou i bez cílené výsadby, stejně jako bude možné v našich lesích stále častěji nacházet hřiby kováře, kterým vyhovují rostoucí teploty. Douglaska je samozřejmě jen modelový příklad ortodoxního přístupu k „nepůvodnosti“, stejně jako příklad z lesnictví.
Pokora vůči přírodě
Podstatné je totiž něco jiného – totiž pokora člověka vůči přírodě, což aktuálně zahrnuje především výzvu nepokračovat v regulaci něčeho, co nejde. Nelze tak například cíleně navracet do přírody šelmy s argumentací, že dříve na našem území žily. Je to totiž polopravda – žily, ale krajina a životní prostředí vypadalo jinak, takže kromě navracení jednoho konkrétního druhu bychom museli do krajiny vrátit i všechny organismy s jeho někdejším výskytem spojené, což jsou stovky, spíše však tisíce organismů, z nichž mnohé ani neznáme. Čas prostě vrátit nelze.
Má-li se člověk v životním prostředí chovat skutečně přirozeně, měl by přírodu především pozorovat a své chování podřizovat probíhajícím změnám a na ně se adaptovat. Určitým regulacím se jistě vyhnout nelze, měly by však být co nejmenší, v zásadě jen kvůli přežití člověka samého. Dnes jsou ale snahy regulovat (používá se ovšem výraz chránit) téměř vše, co je dobrým marketingovým projektem. I když je to možná pro mnohé kacířská myšlenka, měli bychom jako lidé vědět, že zatím (naštěstí) nemáme tu sílu, abychom vývoj života na Zemi záchranou několika druhů či naopak vymýcením několika jiných druhů změnili. I když si to mnozí myslí.
Autor je agrární analytik
LN, 11.2.2020
