Tuzér, spropitné nebo také dýško je částka, kterou zákazník dobrovolně věnuje osobě, od které obdržel jednorázově službu a kterou o vlastní vůli navyšuje účtovanou částku v její prospěch. Činí tak ze soukromých prostředků, které vlastní a které sám již předtím zdanil (zahrnovat tuzéry jako odpočet v daňovém přiznání je samozřejmě nepřípustné). Záměrem plátce je vyjádřit vděk osobě, která přispěla k jeho spokojenosti. Jistým způsobem ji do budoucna také motivuje, aby se stejně vhodně chovala i k dalším zákazníkům, což slouží pověsti podniku.

Nebudu se věnovat případům, v nichž zákazník bez předem nabídnutého „dýška“ – fakticky úplatku – službu neobdrží vůbec nebo v úmyslně zlajdačené podobě. Zažili jsme si to kdysi v totáči a setkat se s tím můžeme i v jiných direktivně řízených ekonomikách. Vynecháme i situace, kdy majitel platí zaměstnance záměrně hůře s tím, že si na tuzérech stejně dost vydělají. A také situace v zemích, kde je 15 % závazného spropitného uvedeno přímo na jídelním lístku.

Po dobrých 150 let v našich krajích pan vrchní naúčtoval, vyinkasoval i s případným spropitným, uklonil se a poděkoval. Rozdíl mezi účtovanou tržbou a tím, co měl v kasírtašce, rozdělil mezi číšníky a pikolíky; měl přehled, který jak koho dokázal obsloužit.

To by se ale v souvislosti s EET muselo změnit. Předesílám, že nejsem daňový odborník ani právník, jako dlouholetá osoba samostatně výdělečně činná uvedu jako modelový případ toto: v dobré restauraci mi za výborný oběd naúčtují 360 Kč a já to jako grand zaokrouhlím na čtyři stovky (o méně než jinde doporučovaných 15 %). Co se s mými čtyřiceti korunami stane? Do účetnictví se dostanou celé čtyři stovky, z nich se zaplatí DPH, podnikatel ze zisku odvede příslušnou daň. Když bude férový, zůstatek z těch už zdaněných čtyř pětek (jednou u mě, podruhé u něj) připočte k platu dobrému číšníkovi (a ušetří na vlastních daních, současně zaplatí povinná pojištění). Ovšem číšník z nich odvede daň z příjmu a pojištění také. Kolik mu zbude z mých čistých, v dobré víře věnovaných a už jednou zdaněných 40 Kč? 35, 30, 25? Kdo z nás platí ten rozdíl a komu (samozřejmě státu)? Já, nebo ten číšník? Proč mají být mé vlastní peníze ještě třikrát zdaňovány? Toť otázka pro daňové experty.

Kdyby byl tuzér v hospodách chápán jako dar, který - tuším do výše 20 000 Kč - nepodléhá dani, nabízelo by se jisté řešení. Bylo by nejspíš třeba po vyrovnání fakturovaného účtu nechávat jaksi anonymně na stole, stejně jako v kultivovaných restauracích vrácené peníze v obvyklé malé knížečce. Nebo jako dvacetikoruna pro bezdomovce klečícímu na rohu. Jenom aby přijetí takového daru nebylo chápáno jako krádež, vzhledem k rozsahu snad jen jako přestupek. Toť otázka pro právní experty.