Jakmile se v automobilismu objeví nějaká inovace, hned se zvedne vlna nevole provázená tvrzením, že něco takového zavádět do praxe nebude možné. To se týká u nás i vodíku.

Vodík je bezbarvý, lehký plyn, bez chuti a zápachu. Ale vzhledem k různým způsobům jeho výroby a koncového využití je rozlišováno několik druhů tohoto plynu, kdy je pak vodík označován „barvami“ jako pojmy používanými pro klasifikaci vodíku. A není na tom nic divného, když se pak hovoří o zlatém nebo zeleném vodíku, bez něhož se neobejde výroba syntetických paliv pro spalovací motory, ani palivové články ve vodíkových autech. Je pravda, že s těžbou zlatého vodíku, provázenou řadou otazníků, se dosud nezačalo. A tak se levná výroba syntetických paliv zdá být v nedohlednu a vodíkové články pro auta žádná gigafactory neseká jak Baťa cvičky, když ten jedině správný vodík je zatím moc drahý. Jenže laciný vodík, vyhovující i Green Dealu, není zase až tak daleko.

Všechno to začalo, když kanadští odborníci z univerzity v Calgary ve spolupráci s firmou Proton Technologies v roce 2019 na Goldschmidt Geochemistry konferenci v Barceloně prezentovali metodu, kterou lze ze stávajících i bývalých ropných polí místo ropy těžit vodík, přičemž oxid uhličitý zůstane pod zemí. Oxidací a následnou termolýzou se totiž dají uhlovodíky rozštěpit na vodík a ostatní plyny, aby se pak speciální filtrovací technikou na povrch dostal jen vodík. Inu, ve skutečnosti se i na opuštěných ropných polích po celém světě, kde těžba ropy ustala, stále nachází nemalé množství ropy. A zjednodušeně řečeno, kanadský tým si ověřil, že když do takovéhoto ropného pole, či do ropného písku napumpuje kyslík, tak tam dojde ke zvýšení teploty. V důsledku toho se uvolní plyny s množstvím vodíku, který je možné oddělit pomocí speciálních filtrů.

Tedy i když se volný vodík na ropných polích nevyskytuje, přísun kyslíku zajistí jeho tvorbu. Je pravda, že podobné koncepty těžby se objevovaly od 70. let minulého století v řadě zemí, včetně bývalého Sovětského svazu. Pokud se však při testování dnešní kanadské technologie osvědčí ve větším měřítku, čemuž poslední vývoj nasvědčuje (Proton Technologies prodal licence již do více než dvaceti zemí) začne se vodík ve velkém těžit. Zde kontrolní otázka: pročpak asi společnost Nord Stream 2 ověřovala vhodnost jejich potrubí pro přepravu vodíku do Německa a Matthias Warnig, generální ředitel této společnosti v červenci 2021 prohlašoval: „Celkově se zdá být velmi reálné, že nejpozději do deseti let budeme schopni přidat vodík do jedné nebo obou větví, a tak jej přepravovat,“ když elektrolýzou tak ohromné množství čistého vodíku (Zelená dohoda pro Evropu si žádá zelený vodík) by v Rusku těžko vyráběli?

Mohu se sice mýlit, možná by ho i vyrobili, ale jak se dnes ukazuje na příkladu britské společnosti Clear Hydrogen UK Ltd. (CHUK), která v loňském roce uzavřela s Proton Technologies smlouvu, každá taková společnost při využití kyslíku na ropných polích může těžit 5 000 tun čistého vodíku za den. Přičemž vytěžený vodík by měl být několikanásobně levnější oproti jeho současným cenám (zaváděcí cena vodíku, který se na pražském Barrandově v březnu letošního roku začal čerpat do vozidel, činila 278 korun za 1 kg). A jak říká Grant Strem, šéf kanadské firmy Proton Technologies: „Cena vodíku by měla být mezi 10 až 50 centy za kilo“. Přičemž 1 kg vodíku nese 33 kWh energie, na kterou osobní automobil při využití vodíku v palivovém článku v běžném provozu dojede 100 km, i když má palivový článek cca 50% účinnost.

A jestliže 1 litr benzínu váží 0,71 - 0,77 kg a 1 litr nafty přibližně 0,84 kg, pak ani ten nejmodernější automobil se spalovacím motorem, na trh dnes uváděný, na 1 kg nafty nebo benzínu v běžném provozu těch 100 km nedojede.