Asi máloco pije krev velké části veřejnosti jako bankovní poplatky za cokoli. Poplatky za vedení úvěrových účtů patří bezpochyby mezi ty, které vadí nejvíce. Verdikt evropských soudů a aktivita advokátní kanceláře Toman, Devátý, která hodlá vymáhat vrácení těchto poplatků v masovém měřítku, je asi v pořádku. Nechť se ukáže, co je a co není v souladu s dobrými mravy. Myslet si však, že lidé bankám budou najednou platit mnohem méně než dosud, by bylo asi dost naivní. A úplně naivní je nápad zrušit nějaký bankovní poplatek rozhodnutím vlády nebo nějakého regulátora, tak jak se nyní dožaduje ministr průmyslu a obchodu Kuba.

Je samozřejmě skutečností, že banka dostává za svou službu úrok z úvěru, a to, že vede úvěrový účet a má se svou obchodní aktivitou nějaké své vlastní vnitřní náklady, by měla odrážet právě výše tohoto úroku a z něj by banka měla tyto náklady financovat. Bankéři však samozřejmě vědí, že náklady na správu malého úvěru mohou být vyšší než náklady na správu opravdu velké hypotéky, a snaží se to zohlednit i svou poplatkovou politikou. Aby spotřebitel nakonec netápal a věděl, jaké jsou skutečné procentní náklady na půjčku, byl zřízen speciální ukazatel nazývaný RPSN, který má ukázat, kolik spotřebitele úvěr skutečně stojí.

Žádné poplatky = vyšší úrok

V okamžiku, kdy zmizí z ceníků poplatek za vedení úvěrového účtu, případně poplatek za poskytnutí úvěru a třeba i poplatky za ocenění zastavované nemovitosti, přesune se vše logicky do normálního úroku z úvěru. To, že by si třeba nějaká banka vysypala na hlavu popelník, pravila, že z jejích nemravných zisků je všem zaměstnancům na zvracení, a stala se charitativní organizací, asi nelze čekat.

A zaplať bůh za to, protože dobročinné banky poskytující ještě před pár lety v USA krásné levné půjčky na nemovitosti chudým mexickým ilegálním přistěhovalcům nakonec stály daňové poplatníky docela dost stovek miliard dolarů a srazily světovou ekonomiku do kolen.

Na druhou stranu nelze přehlížet, že poplatky dnes činí velmi vysoký podíl na příjmech bank a to signalizuje něco nezdravého. Poplatková politika umožňuje před spotřebiteli zakrývat skutečné náklady na úvěr, protože RPSN rozumí opravu jen málokdo, a tím narušuje to nejpodstatnější v tržní ekonomice, čímž je soutěž mezi jednotlivými poskytovateli finančních služeb. Běžný spotřebitel si totiž těžko srovná nabídku bank podle výhodnosti. A nezjistí ani, že ty nabídky se od sebe zase až tak moc neliší.

Celková výše bankovních poplatků v Česku a její srovnání se zahraničím ve velké míře dopadá pro české spotřebitele tristně. Pochybnosti o velikosti a intenzitě konkurence na českém bankovním trhu trvají již dosti dlouho.

Stejné je to však například se službami telefonních operátorů i některými dalšími odvětvími, která konkurenčními nabídkami zrovna nepřekypují.

Tím, kdo by měl úroveň cen na trhu řešit, však není a nikdy by být neměl politický orgán typu vlády a parlamentu. Jejich rolí je nacházet a odstraňovat překážky, které brání růstu konkurence a čistotě soutěže na trhu. Že to Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže zatím tak moc nejde, je evidentní.

Možná by bylo dobré se zamyslet, zda opravdu křeslo předsedy musí být trafikou obsazovanou politickým handlem a zda ho neobsazovat neúplatnou autoritou a úřadu pak nedat k dispozici nějaké mocnější nástroje, než má nyní.

MfD, 5.3.2013

Autor je šéfredaktor časopisu Euro