30 let stará vzpomínka: Zelení příslušníci zadržovali lidi, bílí je bili
***

Na Václavském náměstí dne 28. X. 1988 v 15 hodin se bylo lze jen těžko pohybovati. Na všech přístupech k náměstí stáli uniformovaní příslušníci a namátkově si zapisovali individua. Kol nich proudily davy mládeže, důchodců, neuniformovaných příslušníků a rodinek s dětmi. Barevná kombinace jejich oděvů byla povýtce červenomodrobílá. Řady zelených příslušníků přehrazovaly přístup na rampu Národního muzea. Na výstavu autogramů slavných osobností se nemohlo, NM bylo uzavřeno, přesto v jeho oknech stály jakési zachmuřené osoby. Rampa pod muzeem přetékala obecenstvem. Prostor pod ní až k soše sv. Václava byl již vyklizen. Pod Václavem stála napříč náměstím řada goril se štíty, dlouhými bílými obušky a s bílými přilbami. Další gorilí řada se táhla napříč náměstím nad křížením s ulicemi Vodičkovou a Jindřišskou. Na chodnících bylo plno. Na středním pruhu v prostoru mezi gorilami bylo, jak říkali někteří 2000, jak říkali jiní 5000 lidí. Museli být velmi dobře placeni, když se nebáli. Anebo se báli a bylo v tom něco jinýho.

Ještě pořád byly tři hodiny odpoledne, když z Národní třídy ulicí 28. října najely na spodek Václaváku: hasičská stříkačka, autobus a tři antony plné goril. Psi byli přivezeni už dříve. Vodičkova a Jindřišská byly plny stejné bojové techniky. Jeden takový průvod zatáčel už také nahoře kolem Václava, aby mohl stát čelem z kopce. Přesně tak, jak to měli nacvičené na kbelském letišti, kde byly lajny, imitující prostory Václaváku a Staroměstského náměstí. Zásahu již bylo třeba, neboť dav pod Václavem se provokativně tázal: Kde domov můj? a vyhrožoval: Slováci ožijú. Též křičeli Masaryk! Masaryk!, ačkoliv to bylo zakázáno. Asi 150 placených agentů Západu přitom dostalo už dopředu dopis, že je to nedovolené. (Těžko to však teď mohli ovlivnit, neboť od časného rána 27. X. byli zatčeni - eh, přechodně zadrženi.) Mimochodem, ke státnímu svátku byla vyhlášena amnestie. Platí od 27., ale od 0:00. Teď už ne. Alespoň se uvolní cely. Moudré rozhodnutí! Při pohledu na tolik antonů.

Těžko říci, co živly pod Václavem narušovaly. V jízdní dráze nestály. Oslavy proběhly už včera, aby mohl pracující lid po poctivé práci odjet na prodloužený víkend. Pořádkovým silám tedy nezbylo, než aby narušily veřejný pořádek samy.

Síly byly dvoje, barevně odlišeny: Zelení příslušníci zadržovali lidi, aby nešli tam, kde bílí bili. Snad proto bylo smutno mladému okrskáři, který se svým starším soudruhem znemožňoval lidem výstup z podchodu u Muzea směrem na Václavák. (Všechny východy z podchodů na náměstí byly uzavřeny.) Ale lidé chtěli projít. A doráželi. Mladík v zeleném pořád opakoval: Tam nemůžete. A jedna mamina taková s dvěma děcky na něj: Proč? A on: Ublížili by vám tam. A ona: Kdo? Jedině vy nám tam můžete ublížit. A on: Plakal. Není přece gorila. [Poznámka 2018: Mamina byla moje žena Ivana, já jí napovídal, jak má ideově působit, děcka byla naše dcerka Terka (12) a synek Janek (9).]

Bylo těžko říci, co je vlastně manifestace. Kordóny sice obklíčily těch několik tisícovek odvážných, ale samy byly obklopeny jinými tisícovkami. Tyto vnější tisícovky křičely Fůj! a Hanba!, když počaly gorily tlouci. Nakonec začaly stříkačky i gorily vyklízet celé náměstí. Dav na schodech rampy Musea byl obšťastněn celou paletou zákonných prostředků. Když nepomohl dálkový postřik, najely z Vinohradské třídy stříkačky k postřiku přímému. Pak následoval plynový útok a po rozplynutí slzného mračna překonaly provoz na magistrále i samotné pořádkové síly (mimo vyznačené přechody - upozornění pro VB). Prchající lidé volali na orgány : Gestapo, gestapo!V 16:00 bylo náměstí od nezodpovědných zvědavců celé vyklizeno. Všechny přístupy na Václavák byly přehraženy bílými plůtky.(Asi to byly tytéž, které předtím ohraničovaly procházku s. Gorbačova po pěší zóně.) Za nimi se hrozivě týčily řady goril.

Při vyklízení Václaváku někteří provokatéři utekli před bílými tlučhuby do podchodu uprostřed náměstí. Nebylo jim však umožněno přesunout se do stanice metra Můstek. Skleněné dveře byly uzamčeny, bylo vyvěšeno oznámení, že z technických důvodů je provoz metra zastaven. Za zamčenými dveřmi patroloval uniformovaný příslušník, přede dveřmi vedl dialog s asi dvaceti potenciálními cestujícími metrácký dispečer, radostně se šklebě. Evidentně se dobře bavil. Do podchodu mezitím seběhly i gorily, které blokovaly dvacet potenciálních zatčených z druhé strany. Scénkou proplouval neoznačený kameraman neznámé televizní společnosti. Dialog mezi zatím necestujícími a nezadrženými s metráckým kolaborantem probíhal asi takto:

(Prosebně): „Pusťte nás dovnitř, pospícháme domů, máme mokré dítě“.
(Výsměšně): „Metro z technických důvodů přerušilo provoz.“
(Nevěřícně): „Ale my slyšíme, že dole jezdí.“
(S uspokojením): „To jenom projíždí, nestaví.“
(Zoufale): „Ale my bychom taky jenom prošli na Můstek.“
(Se zjevným zadostiučiněním): „Tudy jít nemůžete.“

Nakonec kdesi kdosi vydal pokyn a skupinka byla koridorem goril usměrněna do Jindřišské. Jistý otec [já] pravil při průchodu kolem řady bicích robotů svému devítiletému synkovi, jehož náruživostí byly zbraně: „Dobře se na ně podívej. Takhle bys dopadl, kdybys chtěl být policajtem“. Gorily nereagovaly. Byly v modu „Čekej“. V podloubí v Jindřišské ležely louže a bylo mokro, ačkoliv nepršelo.

Nejlepší přehled o dění na Václaváku se nacházel z knihkupectví Melantrichu na Můstku, které mělo otevřeno i ve svátek. [Tento svátek tehdy po dlouhých letech zákazu bolševik právě perestrojkově obnovil.] Těsně za dveřmi knihkupectví začínala deadline bílých goril, z druhé strany stáli frontu na nákupní košíky ukáznění zákazníci. Ze širokých výkladních skříní za lajnou umožnili zrádci z Národní fronty skvělý pohled až k Václavovi.

Někdy po čtvrté začalo rovněž vyklízení Staromáku, kde zasáhly i obrněné transportéry VB. Vytlačený dav skandoval „Pojďte s námi!“ a opravdu, transportéry a stříkačky je následovaly Železnou a potom i Rytířskou ulicí. Další řady goril obkličovaly tento průvod, takže například ulice Na můstku byla kolem půl páté zagorilována od Václaváku i od Rytířské ulice. Jediný vstup sem byl možný podchodem metra z budovy ČKD a uličkou Provaznickou.

V té době zde na kruhovém sedátku, asi třicet metrů od hrozivých goril na Můstku a v dohledu další gorilí řady v Rytířské ulici, za níž proplouvaly obrněné věže obrněných transportérů s hlavněmi - snad stříkaček, snad kulometů, těžko říci, zrovna nestříkaly - rozkládala trojice mladíků své náčiní: dvě kytary a bubínky z papírových tub. Jeden z nich hovořil anglicky. A pak i zpíval: „The answer, my friend, is blowing in the wind, the answer is blowing in the wind.“ Druhý do toho deklamoval český překlad. Hráli na kytary, třetí bubnoval, asi desetiletý chlapec [kamufláž v nelegální reportáži – stále synek, on vypadal na víc)] jim držel noty se slovy - jsou těžká. Proč se jen účel tak rád mění v bič, a proč že se má člověk bát? Lidé v hloučku okolo tleskali a volali „Umí!“.

Od horních goril se odpoutal vysoký šedovlasý fízl, který rychlým krokem přešel ke skupince, metaje fotografické pohledy a opět rychlým krokem se vzdálil směrem ke spodním gorilám. Primáš tria, byv naň [mnou] upozorněn, pravil jen: „My víme“. Načež pokračovali dalším songem. Během několika minut již Provaznickou uličkou přiklusávalo asi třicet zelených pantátů ve trojstupech, břicha se jim přelévala přes opasky, na kterých jim o sebe cinkaly zavěšené vysílačky, obušky, zápisníky, pistole, klíče, peněženky, pouta a tak. Chaplin by měl radost.

Poté se náš zpravodaj i s rodinkou takticky stáhl z povrchu města. Začal se snášet soumrak a podle dřívějších scénářů měli přijít na řadu provokatéři se svými násilnostmi. Podle očitých svědků házeli lahve, ale nikdo se k nim nepřidal. Proto nasedli ve vzájemné shodě s osádkami do vozů VB a odjeli. Poněkud neprofesionální. Taky mohli do Bartolomějské těch pár kroků k výplatě honoráře učinit pěšmo. Už jsou dost profláknutí, zejména po svém účinkování v televizi.

Nu vot, každý začátek je těžký. I Pinochet se musil učit. I on byl donucen k přestavbě. I on učinil kroky k demogratizaci země. I on nadále vládne. Dosud. Nadlouho? Jen vítr to ví, můj drahý příteli, ten vítr, co začal právě vát.

Psáno v Praze na Lužinách 7.11.-14.11.1988 do zásoby, abych nezapomněl, co jsme zažili. Ten pravý vítr se zvedl až za rok a tři týdny.

Poprvé vyšlo jako příloha Neviditelného psa © - Týden od 26. října do 2. listopadu 1998 pod titulkem „Píseň“