(Starověká synagoga ve třetím)

Minule jsme vystoupali od moře k vodopádu a pak zase slezli zpět ke vstupu do rezervace Ejn Gedi. Spokojeně vycházíme z rezervace, kde jsme nezahynuli, jen se trochu unavili. Proto chci, aby na mne Janinka počkala na lavičce, zatímco já zaběhnu k hotelu pro auto. Za pět minut už odjíždím od Ejn Gedi Hostelu, kde jsme jen jednou přespali. Přes dvojici kruhových objezdů se probojovávám k parkovišti před rezervací. Naštěstí tu ty kruháky jsou, protože nával vozů od severu je náramný. Takhle ani nečekám a za další minutu projíždím kolem přeplněného parkoviště. Naštěstí na něm nemusím hledat místo. Jenom přirazím k chodníku, kde se sice stát nesmí, ani zastavit, ale já jenom přeruším jízdu, naberu Janu a jedeme dál.

Mám to dobře vymyšlené. Nebudeme se vracet tím návalem, pojedeme silničkou z parkoviště takhle vpravo pod hory, kde se lomí po vrstevnici vlevo. Po této „Scenic Route“ dojedeme kolem palmových hájů ke starověké synagoze už asi potřetí, ale tentokrát odshora. Tak si to maluju, když zastavuju auto před obří turistický autobus, který zde také přerušil jízdu, aby vyložil náklad. Žádná Janinka avšak nepřiskakuje a nenasedá. Krátce zatroubím, tady se to vsákne, ale ani pak se Jana neobjeví. Vytáhnu tedy její invalidní kartu, zasunu ji za přední sklo, vyskakuju z auta a vydám se ji vyzvednout z lavičky. Přes ten velký autobus mne nemusela vidět. Ale mohla mne snad slyšet?

Kdyby tu byla.

Nešla ještě jednou na záchod? Volám do jeho útrob, ale neozývá se. Volám nad hlučné davy její jméno, někteří posměváčci mne napodobují. Žádná Janinka se neobjevuje. V tomhle rumraji jsem ji někde ztratil. Nejhorší okamžik celé naší letošní cesty do Izraele nadešel. Ztratila se mi žena. Snad ji někdo neunesl? Jak ji v tomhle mraveništi najdu? Zkouším jí volat mobilem, první pokus se nezdaří. Ona má Janinka takovou pěknou volací melodii, která v hluku skoro ale není slyšet. Třesou se mi ruce, když se snažím vyklepat esemesku. Vtom telefon zazvoní. Hovor z Ejn Gedi přes Česko do Ejn Gedi.

„Já jsem ti šla naproti,“ vysvětluje klidná Jana.

„A kde jsi?“

„No už skoro u hotelu na tom kruháku.“

Desetikoruny z kreditu plynou, ještěže jsem si ho doma patřičně nabil. „Tak tam zůstaň, prosímtě, a nikam nechoď,“ volám v běhu k autu, které tady už dost překáží dalším autobusům. Strach se mísí s mírným vztekem. Šla mi naproti! Tím rumrajchem. Ačkoliv jsme byli domluveni, že na mě počká. Minuli jsme se, samozřejmě, dva pohybující se cíle. Teď jen, aby už nikam nechodila. Však nikam nešla, stála u toho kruháku, tak jsem ji naložil. Trochu se divila mé nerudnosti. Já se ale zase tak nezlobil, protože jsem jel na vlně úlevy, že jsem ji neztratil. Uf.

Kudy dále? K synagoze je to odtud rychleji po devadesátce, kudy jsme sem včera přijeli od Ejlatu. Ale naplánoval jsem si Scenic Route, bude Scenic Route! Silnička kolem přeplněného parkoviště byla plna ilegálně parkujících aut, ale hladce jsme projeli, užili si scénických výhledů i nečekaného klidu. Klid pokračoval i když jsme zastavili na parkovišťátku před synagogou. Stálo na něm jediné auto! Mají vůbec otevřeno? Měli, i když uvnitř oploceného areálu bylo pusto a prázdno. Řada stolů pod rákosovými slunečníky zela prázdnotou, málem jsme přehlédli i budku pokladny poblíž palmového hájku u zelených křovisek. (To auto na parkovišti nejspíše patřilo paní pokladní.) Teď ani nevím, ale myslím, že jsme sem vešli zadarmo. Buďto na mou novinářskou a Janinu mrzáčkovskou průkazku, anebo jsme platili, že jsme měli vstupenku do rezervace, jen sedm šekelů. (Plná cena 29 ILS, když se však prokážete vstupenkou z rezervace pak jen 15, poloviční za oněch 7.)

Byl jsem pořád ještě v jakémsi ambivalentním stavu: Po přetrpěném šoku rád, že se Janinka neztratila a zároveň trochu naštvaný na to, že se jakoby naschvál ztratila, a že stále nechápe, co mně na tom vadí a tváří se, že už tomu rozumí, ale asi nechápe. Avšak aspoň se tváří. Hlavně, že jsme se navzájem neztratili!

Opouštíme obvyklou ejngedijskou zeleň a kráčíme po kamenité placce k jakémusi cirkusovému stanu. Pustá pláň je tu zřejmě z důvodu archeologického, neb zde se kutalo, a i zdálky jsou patrny kamenité vykopávky. Stan je nad jejich centrem, nad místem, kde byly odkryty zbytky synagogy. Zůstala zachována přilehlá mikve i se strouhou pro přívod vody. Zůstaly zachovány stupně, na které si sedali věřící, zachován zůstal aron ha-Kodeš, v němž bývaly ukryty svitky Tóry. Nezvykle je umístěn v severní části synagogy – inu, směrem k Jeruzalému, přece! A zůstaly zachovány nádherné podlahové mozaiky! Nejspíše proto, že i v době, kdy synagoga stála, byla podlaha zapuštěna pod úroveň terénu. Aby se mohlo zpívat (podle Žalmu 130,1) „Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine“. Kvůli ochraně mozaik byl nejspíše vztyčen onen stan, aby na ně nepálilo přímé slunce.

Ústřední mozaika poněkud připomíná koberec. V jehož středu kráčí pštrosi a pávi, dvojice pávů na kraji středového terče nesou hrozny vína. Paráda! Tak zachované a tak půvabné mozaiky jsem zatím v Izraeli ještě neviděl. (Možná proto, že byly odkryty poměrně nedávno, až po březnu 1949, kdy místo v rámci Operace Jicuv osvobodila izraelská armáda.) Přitom jsou staré dva a půl tisíce let. V minus pátém století se zde nacházelo původní starověké město Ejn Gedi. V antickém světě bylo známé, protože pouze zde se z květu afar semon vyráběl vzácný a drahý balzám. Římané ho obětovali bohům. Její výrobci a pěstitelé oné rostliny se zavazovali životem, že tajemství výroby nevyzradí. O tom balzámu či voňavce se zachoval jen jediný důkaz, že opravdu existovala – hebrejský a aramejský nápis na jedné z těchto mozaik, jenž varuje obyvatele před odhalením městského tajemství. Což město v 6. století našeho letopočtu neochránilo před zničením. Tehdy vládl byzantský císař Justinián I. Nejznámější je tím, že během jeho vlády vznikl přenádherný stavební skvost Hagia Sofia v Konstantinopoli. Méně se ví, že tento křesťanský vůdce ve své říši pronásledoval židy a v rámci krvavého potlačení vzpoury v Samarii vyvrátil i Ejn Gedi. A tak nejen Justinián, ale celý svět, přišel o jeden z dávných pokladů. Protože obyvatelé Ejn Gedi opravdu zemřeli, aniž vydali jeho tajemství, a my dodnes ani neznáme, jaká rostlina se skrývala pod oním názvem „afar semon“… Židé se do zdejší krajiny vrátili až ve 13. století a od té doby zde vlastně sídlí přerušovaně až dodnes. I když ve dřívějších dobách tu měli za milé i nemilé sousedy beduíny.

Co mi dnes připadá podivné je, že zatímco nedaleké (600 metrů) Davidovo údolí přetéká v tento sváteční den vlnami chtivých turistů z domova i ciziny, tady je prakticky prázdno. Ve stanu jsme potkali jedinou osobu, a to hlídací paní, později v blízkých vykopávkách jedinou dvojici. To auto na parkovišti nejspíše patřilo paní pokladní…Až pojedete do Ejn Gedi, zastavte se zde, už jen kvůli těm mozaikám!

Čeká nás odložená cesta na Masadu. Vracíme se na jih asi jenom 20 kilometrů. Jedeme z Ejn Gedi přes Ejn Gedi a pod Ejn Gedi. Kolik vlastně těch Ejn Gedií je?

Bydleli jsme v ejngedském hostelu, nad kterým leží ještě místní „Field School“ – něco jako letní akademická škola v přírodě. To je jedno Ejn Gedi, nejseverněji položené.

Druhé je samotná rezervace v Davidově údolí a v souběžném údolí Arugot. Arugor také asi není moc navštěvovaný, jak mohu soudit z prázdnoty silničky, která k němu vede vzhůru k horám právě od synagogy.

Třetí Ejn Gedi je to původní, první, spíše tedy jeho vykopávky se zmiňovanou synagogou.

Čtvrté Ejn Gedi, benzinová pumpa a přilehlé objekty na silnici číslo 90, se před několika lety propadlo do podzemního jezírka bolani.

A teď už jedeme pod pátým Ejn Gedi, pod novodobým (1956) kibucem, kam se možná ještě dneska podíváme do místní vyhlášené botanické zahrady.

Její kouzelný svět vlastně tvoří šesté Ejn Gedi.

To ale ještě není všechno, čtyři kilometry za odbočkou ke kibucu míjíme lázně Ejn Gedi, které se po ústupu vodní hladiny nacházejí až kilometr a půl od současné pláže.

Napočítal jsem celkem sedm Ejn Gedi! Až pojedete do Ejn Gedi, zjistěte si do kterého, ať nemusíte bloudit, jako my včera.

Během těchto úvah jsme se už dostali pod Masadu. Ale o tom až příště.

(Prožito v Ein Gedi a na Masadě v úterý 2. května 2017 aneb 5. ijaru 5777, psáno v Praze na Lužinách v úterý 10. října 2017. )

Fotogalerie ze starověké synagogy v Ejn Gedi: ZDE

Foto © Jana Rečková, © Jan Kovanic