Byl pátek 17. července. Na slovenských horách a na slovenských náměstích vzplály vatry svobody. Slovenský národ se právě vymanil z nesvobody. Z jaké? Z nesvobody rakouskouherského žaláře národů? Z nesvobody válečného fašistického režimu? Z komunistické totality? Ne – Slováci oslavovali přijetí Deklarace svrchovanosti Slovenské republiky. Svobodu si vybojovali na uzurpátorské Česko-Slovenské federaci. Slováci tančili a zpívali, Češi brečeli. Psal se rok 1992.

Nebylo to poprvé, kdy Slováci jásali. Poprvé takto jásali 6. října 1938, kdy v Žilině vyhlásila Hlinkova slovenská ľudová strana (HSĽS) v Manifestu slovenského národa autonomii na centrální pražské vládě. Češi právě brečeli pro zabraná pohraniční území, zatímco Slováci tančili a zpívali. O něco později, 15. března 1939 Češi marně zatínali zuby a pěsti, marně polykali slzy, když byl zbytek země okupován německými vojsky. Slováků se to netýkalo – 14. března vyhlásil slovenský sněm nezávislou Slovenskou republiku. Ti měli radost! Slovensko se pak od fašismu naštěstí rehabilitovalo svým Národním povstáním, které nepochybně přispělo k poválečnému obnovení Československa.

Další převeliký jásot a tanec na Slovensku nastal 1. ledna 1969. Češi brečeli, že jsou okupováni sovětskou armádou, oplakávali Pražské jaro, zatímco Slováci tančili a zpívali – protože vznikla Slovenská socialistická republika. Zatím jen v rámci federace – ale dobrý začátek. Po pádu komunistického režimu, za kterého v Parlamentu všichni poslanci hlasovali tak, jak dostali nařízeno od komunistického politbyra, se ukázalo, že ústavní uspořádání Československa není konstruováno pro praktickou demokracii.

Připomenu: 300 poslanců Národního shromáždění bylo rozděleno prakticky na tři komory. Sněmovna lidu měla 150 členů a rozhodovalo se v ní o otázkách ústavních třípětinovou většinou. Bylo tedy ke změně Ústavy (třeba názvu republiky nebo přerozdělení federálních pravomocí) mít aspoň 90 + 1 hlas. Sněmovna národů měla 150 členů – 75 za Českou republiku a 75 za Slovensko. Tady znamenaly tři pětiny 45 hlasů v každé části zvlášť. Na změně Ústavy se musely shodnout obě (prakticky všechny tři) komory. Musela to být většina 90+1 + 2x(45+1) poslanců. K blokování změn stačilo v jediné části Sněmovny národů pouhých 30 hlasů!!! 30 ze 300 – pouhá desetina. To nebyla žádná "demokracie", to byla "lidová demokracie", která mohla fungovat pouze za totality. Jakmile začaly jen trošku vřít národní vášně, byla jakákoli změna v tehdejším parlamentu nemožná. Navíc ještě musely takovéto změny projít i oběma Národními radami, takže jsme vlastně měli parlament pětikomorový.

Naši páni novináři tenkrát psali – a zahraničí papouškovalo – že "parlament smetl návrhy změn ze stolu", a jednalo se přitom třeba jen o 40 lidí ze 300!!! Za této situace začala pomlčková válka – místo, aby se jednalo o přechodu země na nový hospodářský a politický systém. Volby v roce 1990 změnily obsazení parlamentu, ale nezměnily jeho nefunkční uspořádání. Nastaly známé tanečky kolem jednoho státu a dvou židliček v EU, nastaly bohatýrské zpěvy o jednom státě a dvou zahraničních politikách, o jednom státě s dvěma či třemi prezidenty, o jedné ekonomice a dvou národních bankách, které měly tisknout jedny československé koruny. Nastalo přemyšlování o rozdělení jednotného dvojdomku.

Nastalo pnutí mezi bratrskými národy. Zděšení novináři přijížděli ze zahraničí a říkali – nechtějte raději ani vědět, co venku říká Mečiar! Do voleb v červnu 1992 šla většina slovenských stran s hesly o větší suverenitě, o novém státoprávním uspořádání, které slovně zachovávalo federaci, ale prakticky ji demontovalo. Přátelé z Jugoslávie nám říkali: "Nehrajte si! Tak, jak je to u vás dnes, tak to bylo mezi Chorvaty a Srby před pouhým rokem! To jsme se jenom hádali – a dnes spolu válčíme!"

Místopředseda české vlády Jan Kalvoda konstatoval: "Slováci chtějí svoji samostatnost za české peníze." Slovenský federalista Fedor Gál 2. července varoval: "Obávám se, že stát se už začal rozpadat. Rozkazy ministra vnitra na Slovensko nedocházejí, armáda se pomalu, ale jistě rozděluje na českou a slovenskou, dělí se ekonomiky..."

V této situaci vyhlásila 17. července Slovenská národní rada onu slavnou Deklaraci svrchovanosti. Federální prezident Havel abdikoval. A už to jelo. Už byly zbytečné snahy o nějaká referenda –Slovensko bylo svrchované!!! Pouze díky rozhodnosti a umění kompromisu tehdejšího českého premiéra Václava Klause došlo k pokojnému rozdělení již fakticky rozděleného Československa. Václav Klaus by měl být za toto do smrti veleben, tesán do kamene a vyléván v bronzu – za šikovnost, s jakou dělil naše dvouhlavé tele, se kterou čelil neuvěřitelným podrazům, se kterou dokázal převést nacionální vášně – ty slovenské, i ty, zatím jen začínající české – do technicko-ekonomické roviny. Za to by si zasloužil Nobelovu cenu míru.

1. září 1992 přijal slovenský parlament Ústavu Slovenské republiky. (A Alexandr Dubček se smrtelně zranil při automobilové nehodě cestou do Prahy.) Tato ústava, která obsahovala všechny atributy samostatného státu začala na Slovensku platit 1. října. Byla přijata proti ústavě Československa – ale to bylo v té době už politicky mrtvé. Komunisté se ještě snažili vyvolat referendum, které by v nejhorším případě vedlo ke kolapsu v česko-slovenských vztazích. Naštěstí toto referendum už neproběhlo – nebylo o čem referendovat. Rozdělovaly se železnice, lodě, letadla, armáda, ropovody, plynovody, společné podniky, společné dluhy, společné zlato. Ze slovenské strany někdy docházelo v podstatě ke směšným nárokům typu "zaplaťte nám vlajku", "zaplaťte nám naše know-how", "zaplaťte nám větší vzdálenost na západní trhy". Směšné nároky, ale potenciálně nebezpečné. Jiné nároky nebyly tak směšné, ale zcela nespravedlivé – např. při dělení čs. vojenského letectva – "dejte nám jenom ta letadla, která létají". Tehdy došlo k likvidaci našeho letectva – docházelo k technickému kanibalismu, kdy z funkčních strojů byly vymontovány součástky do slovenských strojů, aby mohly odletět. Česká strana většinu požadavků velkoryse splnila a posléze i odpustila přiznané i nepřiznané dluhy.

No a 1. ledna 1993 vypukla slovenská samostatnost naplno. Vznikla samostatná Slovenská republika. (A taky Česká.) Slováci zase vatřili a tančili a zpívali, Češi přijali z nebe spadlý český stát bez valného nadšení.

Samozřejmě, že tento rozpad byl cílem našich zahraničních nepřátel – ostatně jako už dříve. V letech 1938 a 1939 rozpad republiky ulehčil Hitlerovi likvidaci Československa. Proto ho také řídil a kontroloval. V roce 1968 na varšavském zasedání navrhoval soudruh generální tajemník východoněmeckých komunistů Honecker proti nám použít "slovenskou kartu" – což se nakonec také stalo. Předpokládám, že i sovětská KGB tlačila po roce 1989 na pilu tímto směrem. Samozřejmě, že by tento tlak nemohl být úspěšný, kdyby nevyužil skutečného pnutí, vyvolaného nejen slovenským národovectvím, ale i předválečným důsledným pražským čechoslovakismem a po válce českým nacionalismem prezidentů Gottwalda a Novotného.

Je to deset let*, co vyhlášením svrchovanosti byla otevřeně nastoupena nevratná cesta k plné emancipaci slovenského národa. Nevím, jestli Slováci i dnes tančí a zpívají – je mi to celkem jedno.

Já už nebrečím.

*Psáno v Praze dne 17. července 2002, poprvé vyšlo na Neviditelném psu den nato.