25.10.2020 | Svátek má Beáta


ŠAMANOVO DOUPĚ: Popírači a rouškomilové

24.6.2020

Vážení přátelé, ano, i v době která celý národ, včetně naturalizovaných cizinců, semkla v jeden šik, se ty šiky často přešikovaly. A vznikaly různé skupiny a podskupiny. Jednou ze skupin byli ti, kteří zemřeli, „protože stejně měli zemřít“. Do této skupiny nepatří ani autor, ani jeho čtenáři. Ale někteří ze čtenářů patrně zažili nějaké úmrtí v rodině, které nějak přímo či zprostředkovaně s koronavirem souviselo, těm patří upřímná soustrast.

Úsměv, prosím!

Úsměv, prosím!

Naopak pohrdání patří těm, kteří onu výšeuvedenou frázi používali. A nejen proto, že autor patří do té stejné ztracené skupiny ať už kvůli věku či kvůli chronickým potížím, které eliminuje pravidelným požíváním lékův. Takže jsem v chemické rovnováze, která avšak může být narušena výpadkem výroby či distribuce léků, které se Evropa i Amerika rozhodly nechat vyrábět v bratrské Číně. Během nedávné karantény jsem se nebál o sebe ani o své blízké, bál jsem se o klienty (dříve chovance ústavů národní zdravotní a sociální péče), různých Domovů slunného podzimu, kde tedy sídlí senioři (dříve přestárlí). A způsob (ne)distribuce ochranných pomůcek, jaký se na ně aplikoval, byl nejdříve děsivý, protože prakticky žádný!

Ale o tom jsem tady už psal dříve. Dnes chci psát o dvou jiných protivných skupinách. Protože, aniž bych o to nějak usiloval, ocitl jsem se ve skupině „rouškomilů“, ačkoliv roušky zásadně nemiluji. Ano, už jich mám povícero. První byla od radnice Prahy 13. Následovaly čtyři od dcery a dvě od kamarádky synka, tu mám už ale jen jednu, protože druhou jsem upekl na popel. Byla dokonale sterilizovaná a dokonale nenositelná. Díky ní ale naše popelnice před barákem po čase dostála svému jménu...

Popírači a rouškomilové

Z dřívějších dob mého soužití s partnerkou Janou jsem měl ještě pár jednorázovek. (Janinka zemřela nakonec na mnohočetný myelom a ne na chřipku; nejsem rád, že se dnešního koronavíření nedožila - jsem rád, že ho nezažila, ona stačila i ta blbá „chřipečka“). V jedné z těch roušek jsem se vyfotil a nechal se tak vystavit v perexu svých článků na Neviditelném psu. A od jednoho ze známých obdržel posměšnou poznámku, myšlenou snad v žertu, že jsem „rouškomil“. Jak jsem psal, roušky nemiluji, roušky mě omezují. Ale protože vím, že omezují i rozlet mých (jinak zcela košer) slin, smířil jsem se s nimi. A smiřuji se s nimi i dnes, kdy jsem zase začal jezdit metrem.

Pokud se někde definuje nějaká skupina, většinou se jedná o vymezení oproti skupině jiné. Třeba slávisti versus sparťani, Brňáci versus Pražáci, pražská kavárna versus venkovská hospoda, zdraví versus nemocní, mladí versus staří, černí versus bílí. A, pardon, dnes se neříká „černý“, ani „cikán“, ba ani „Rom“, pokud se mluví o národnostní entitě, většinově nelibě vnímané. Dnes pan místopředseda sněmovny Tokio Omamura převzal vyjadřování českých neonacistů a mluví o „nepřizpůsobivých občanech“. A každej přece ví, kdo se tím míní, ne? Ale k „nepřizpůsobivé“ menšině by logicky měla jako opak patřit „přizpůsobivá“ většina. Zní to hrozně, možná proto se to nepoužívá, ale používat by se mělo, aby si ti, co nejsou „nepřizpůsobiví“ uvědomili, jacíže jsou. „Tam kde vy, tam kde vy, tam kde vyhynuli sobi, Čech se přizpůsobí.“ A volí nejsilnější stranu...

Nu, zatímco pražští chuligáni fandí jakémukoliv pražskému týmu, když hraje třeba s Ostravou, zatímco kavárenský povaleč může navštívit národní hospodu, zatímco mlaďoši zestárnou, zdraví onemocní, zatímco se z „ďáka“ může lehce stát „bezďák“, tak když je někdo tmavší nebo má pradědečka „židovského původu“, ten se těžko svého společenského stigmatu zbaví sám. Toho stigmatu ho může zbavit jen ta „normální“ většina, která nevidí sparťana, ale fandu...

A když někdo nosí roušku, může si ji v soukromém soukromí sundat, a nikdo na něm nepozná, že je pro její nošení. Ani se nepozná, zda je „popírač“.

To je taky pěkné slovo, které vyjadřuje to, že někdo nevěří kapacitám ani důkazům, proti kterým staví své bohorovné přesvědčení. Nejdřív se tohoto slova začalo používat pro popírače holokaustu (šoa). Pak se objevili popírači přistání na Měsíci, popírači kulatosti Zeměkoule či popírači očkování. Nu a letos se objevili i popírači vhodnosti nošení roušek při pandemii korony. Mezi prvními byla Světová zdravotnická organizace (WHO) - než si to rozmyslela. (Pozdě.) A připojili se i různí papalášové. V Evropě patří k nejznámějším první běloruský prezident (nepřetržitě od roku 1994) Alexandr Lukašenko. Podle něj je obava z koronaviru jenom humbuk. Člověk se tomu ošklivému viru ochrání hrou v lední hokej, jízdou na traktoru a pravidelnou konzumací vodky. Díky tomuto přístupu zůstalo také místní místní letiště otevřené, takže kdo chtěl létat do ještě otevřeného světa, mohl tak činit s přestupem v Minsku. Bělorusko přitom není tak zasažené, jako jiné země, což však není dáno přístupem soudruha prezidenta a státních orgánů.

Ano, postbolševik Lukašenko nechal otevřené hranice - ale uzavřely je všechny sousední země, takže se stejně ocitlo v karanténě (až na ta letecká spojení). Ano, úřady nenařídily nošení roušek, ale jejich nošení, včetně dodržování všech dalších hygi-epidem opatření dodržují sami Bělorusové. Protože nejsou blbí a už po generace vládě nevěří. Praktikují „tajnou karanténu“.

Kdo vládě věří, jsou Švédové. Tam sice prospěšnost nošení roušek věřili, avšak vláda se rozhodla, že společnost „promoří“. Nu, nepovedlo se, a Švédsko, zhruba stejně lidnaté jako Česko, má dnes asi desetkrát až patnáckrát více obětí na koronu než my. Kdyby si byli bývali přečetli můj protest proti moření, ve kterém jsem zuřivě nesouhlasil s epidemiologem Prymulou (s řádem Bílého lva), mohli si tuhle zkušenost odpustit.

Na roušky a další opatření nevěří ani pravicový brazilský prezident Jair Bolsonaro, jenž před třemi měsíci nazval koronu „chřipičkou“. Po dvou měsících vozily v Brazílii sanitky do nemocnice lidi, až když v té nemocnici někdo umřel a uvolnilo se tak lůžko. Dnes pan prezident, bývalý vojenský důstojník, utěšuje zdrcené příbuzné slovy „je mi to líto, ale takový je osud“. Ten chlap snad koronu vítá jako vhodný způsob likvidace obtížné skupiny amazonských indiánů. Begoňa Gómezová, takto manželka španělského premiéra Pedra Sánchezeze ze socialistické dělnické strany, se nakazila na jedné z demonstrací za práva žen. Ty proběhly právě na MDŽ. Tejden potom už byla nemocná. Tak určitě ne jen tato osoba, ale i další tupí/é popírači/čky, kteří 7. března řvali „Machismus je horší než koronavirus!“. Tak horší než Covid 19 je i sucho a povodně, případně kůrovec, nebo i rakovina, jak si můžeme přečíst v novinách. Jenže když nemůžete dýchat a pomalu se topíte ve vlastní vodě v plicích, tak na sucho nebo kůrovce asi moc nemyslíte...

Však i naši poslancové, vedení již ne zcela mladistvým Markem Bendou se rozhodli, že rouškování je blbost a že oni nemusejí býti poslušni zákona ani opatření, jež je podle něj vydáno. Protože svoboda poslanců je nad zákon. To trvalo jen do doby, než se ukázalo, že poslancové (i -yně) nejsou nadlidi, ale jen lidi, které mohl nakazit jistý neviditelný poslanec. Ale s negativními testy se opět dobrali své bezrouškové svobody.

Benda, svoboda tvých kapének končí u mých dýchacích cest, troubo!

Dalším exotem je americký prezident Donald Trump. Ten se veřejně zmínil, že by se mělo zkusit koštnout si přímo dezinfekce. Nu, to už snad vhodnější je ta vodka. A jízda na traktoru.

Popírání nebezpečí nákazy se, jak vidno, šíří světem jako pandemie, a napadá jak pravičáky, tak levičáky, diktátory i demokraticky zvolené postavy.

Americký prezident je spíše příklad pro psychiatra. Ale byl jsem dneska v naší poliklinice u psychologa, který mi trvající nebezpečí nákazy připomněl. Při vstupu do ordinace mi nepodal ruku, avšak postříkal mé ruce desinfekčním prostředkem. Ne, roušku jsme při naší seanci neměli, seděli jsme od sebe tak na tři metry, jako obvykle. Nu, když jsem pak měl sezení na zubařském křesle, ani tehdy jsem roušku neměl, jen paní doktorka. Při návštěvě pedikérky/sestry na kožním jsme měli roušku oba (jenom desinfekci ne, protože tu někdo pravidelně krade). Aha, a ještě jsem byl na odběru krve u alergologa, také tam jsme byli já i paní sestra orouškovaní. Nu, jak vidíte, zatěžuji systém a pracující lid na mne doplácí (jak mi dnes při drobné slovní rozepři připomněl jeden statný mladý vůl). Ale já chodím na pravidelná preventivní vyšetření jen dvakrát do roka, a teď mám zrovna sezonu. (Ještě mě čeká očař a diabetoložka, heč!)

Jo, a ještě jsem byl minulý týden u urologa. Ten mi ruku podal, roušku neměl a při pohovoru se z despektem zmínil o zbytečné hysterii kolem korony. Vždyť na chřipku umírá mnohem více lidí než na koronu!

Jop, tohkle je klasický argument všech koronapopíračů: K čemu byla karanténa, když stejně žádná epidemie neproběhla!!! Za doby dobrého vojáka Josefa Švejka se takové argumentaci říkalo „stavět vůz před koně“. Proto snad vznikl i vojenský předpis, který výslovně definuje, že koně se stavějí před vůz. A to hlavou ve směru jízdy!

Pro méně chápavé: Epidemie v Česku neproběhla, protože se včas zavedla drastická karanténa.

Korona neskončí, ani občasné rouškování. Když jsem šel v neděli po dlouhých třech měsících na setkání pěveckého sboru Rimon, tak jsme taky zpívali bez roušek. Prostě - i roušek je třeba užívat nikoli „co kdo snese“, ale „přiměřeně, přiměřeně, přiměřeně“!

Psáno v Praze na Lužinách v úterý 23. června 2020

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.