Před čtyřiceti lety se blížilo první výročí "vstupu vojsk bratrských zemí" do Československa. Po dubnovém nástupu Gustáva Husáka k moci a jeho razantním zatočení s podvratnými živly bylo jasné, že naše jasná svoboděnka je v háji. Znovu nastoupila cenzura, byly likvidovány časopisy, knihy, do trezorů se zavíraly filmy, ale ne už tolik lidi.

V tehdejším marastu jsem cítil přesto určitý záchvěv jistého oddychnutí, jakousi úlevu od údělu, který nás čekal. Když máme odpovědět, co se vlastně v osmašedesátém tak náramně změnilo oproti klasické totalitě, pak musíme přiznat, že jediné: byla zrušena cenzura. Jako sedmnáctiletý jsem četl všechen denní tisk, časopisy Student i Mladý svět, Reportéra i Literární listy, 100+1 i Ahoj na sobotu... Nečekané informace přinášely všechny tiskoviny, dokonce i Letectví a kosmonautika. Rozhlas a televize se předháněly v odhalování zločinů... tedy chyb padesátých let. Byl to krásný pocit, že se může vše vidět, slyšet i mluvit. Jedny informace však přidělávaly vrásky. Profesor Ota Šik a jeho přednášky o chystaných ekonomických reformách. Dnes vím, že by ty chystané změny nemohly pomoci našemu ubohému národnímu hspodářství, ale tehdy jsme věřili, že s jejich pomocí dosáhneme kýženého cíle: dostihnout Rakousko!

Rakousko, které bylo okupováno Rusy do roku 1955 a jehož hospodářství nepatřilo k nejrozvinutějším v Evropě. Nu tak dobře, na Německo nemáme, buďme alespoň Rakousko. Ale to bude znamenat zdražení potravin, to bude znamenat nutnost zabrat v práci; pokud se to vezme vážně, pak by se měly zavírat i - zastaralé a neefektivní provozy - a to by se mohli vyskytnout i nezaměstnaní! A dnešního Rakouska - a konvertibility koruny - při vší té poctivé práci a snaze dosáhneme nejdříve za deset let (ovšem, kde v té době bude zase už Rakousko). Mému hloupoučkému sedmnáctiletému mozečku se líbila svoboda, ale obával jsem se možných problémů z budoucí odpovědnosti. Prosím, nesmějte se mi, když se vám teď přiznám, že jsem sice cítil vztek na okupanty a naše kolaboranty, že jsem želel ztracené svobody vyjadřování - avšak říkal jsem si, tak alespoň tady nebudou ty problémy kvůli reformám!

A vskutku - když už jsme neměli tyhlety lidské svobody, tak jsme si alespoň hospodářsky "polepšili". V říjnu 1969 vyžebrala stranická a vládní delegace v Moskvě hospodářskou pomoc - a také ji obdržela. Řekl bych, že jednou ze stránek této pomoci bylo i odpuštění účasti Československa na zahraniční pomoci "rozvojovým státům" asi tak na pět let. Ale do Angoly jsme už po roce 1975 museli!

Nicméně byly tu nějaké prostředky a husákovské vedení je okamžitě použilo, aby zacpalo lidem držky - ne policejním pendrekem, ale kusem klobásy. Místo aby se modernizovaly zastaralé výrobní provozy, vytryskly ohňostroje sociálních opatření. 23. prosince 1969 jako vánoční dárek Ďédušky Marjóze vyhlásila vláda zákaz zvyšování cen "základních potravin a paliv". Mzdy zaměstnanců se zvedly o desítky procent. Zemědělská družstva si mohla vypomáhat "přidruženou výrobou". A další úspěchy socialismu následovaly:

V roce 1970 byly zavedeny mateřské příspěvky. V lednu 1973 se zvýšily rodinné přídavky na děti, v dubnu byly zavedeny státní příspěvky na novomanželské půjčky. Průměrná spotřeba masa na osobu se v letech 1969-1975 zvýšila z 68,9 kg na 81,1 kg, počet dokončených bytů z 72 tisíc na 127 tisíc a počet osobních vozů v soukromém vlastnictví vzrostl ze 700 tisíc na jeden a půl milionu! (Kvalita onoho masa, těch bytů a těch aut už nebyla předmětem statistik.) Prostě - měli jsme se jak prasata v žitě. Vážně se pracovalo hlavně na chalupách a největší invence byla vyplýtvána na hobby. Iniciativa v zaměstnání se odměňovala většinou pouze naložením další práce.

A pak najednou nastal konec hospodářské pomoci, a hybaj pomáhat Angole, Etiopii a další zbídačeným zemím. Zbídačelé československé hospodářství už v roce 1979 nevydrželo dotovat uměle urychlenou populační vlnu. Komunisti v tomto "Mezinárodním roce dítěte" zrušili záporné daně na dětské oblečení, které tím pádem zdražilo několikrát. (A tak se objevily první burzy dětského ošacení, což byly předběžné odlesky tržní ekonomiky.)

Ono se nedá rozdávat věčně. Na rok 1990 sestavoval už nešťastný premiér federální vlády Ladislav Adamec první komunistický rozpočet s deficitem! Načež od toho komunisti utekli a nechali nás po dvaceti letech znovu dohánět Rakousko.

V roce 1989 jsem už byl dospělý a chápal jsem, že všechny pokusy o reformy marxistické ekonomiky jsou odsouzeny k záhubě. Až po sametové revoluci jsme zjistili, že jediné, co nám zbývá, je budovat hospodářství založené na volném trhu a konkurenci, tedy něco, čemu jsme dříve nadávali "kapitalismus".

Původně jsem chtěl dnes psát o normalizaci roku 1969, ale po vyslechnutí předvolebních slibů ČSSD (včetně slibu snížení cen elektřiny) se mi – nechtěně, avšak neodbytně - vynořila v hlavě vzpomínka na mou dávnou mladickou hloupost a nezkušenost. Která se bezděky spářila s nečekaným úspěchem třicetikorunového zdravotnického odpustku a vyvolala zděšení, že něco takového může fungovat i dnes, stejně jako před čtyřiceti lety!

No jo, ale Husák měl přece tu hospodářskou pomoc z Mosky. Paroubek ji má možná taky...

Psáno v Praze 11. srpna 2009