Vracíme se do Jeruzaléma silnicí, která se vine kolem vádí, na jehož dně jsou dosud patrny usazeniny po nedávných deštích. Všímám si zdechliny oslíka v příkopě. Spíš oběť silnice než pouště...Kolem nás se zvedají nádherné pouštní pahorky. Žena mne vybízí, snad poprvé za našeho zájezdu, abych je vyfotografoval. Už není na co!

Opět vidíme Olivovou ("Olivetskou") horu (Har-haCejtim) i se štíhlou věží kostela Nanebevstoupení, tentokrát odzadu. Zpomalujeme. Auta se sjíždějí do jednoho pruhu. Vím, že se zdejší silnice přestavuje na dálnici. Snad nějaké stavební práce? Ne, vidím ceduli s nápisem STOP FOR INSPECTION, připravené zábrany s bodci. Projíždíme kontrolním stanovištěm. V povrchu nové silnice je tu vyfrézovaná síť rýh. Jedeme krokem, nikdo nezastavuje. Krom jednoho auta. Na krajnici stojí osobní auto s palestinskou poznávací značkou.

Vjíždíme do tunelu pod hradbou pahorků. Na jeho druhém konci je už Jeruzalém. Ještě se zaklikatíme nesmyslnými jednosměrkami a pak už Boaz zastavuje autobus poplíž Siónského náměstí (Kikar Zion, Kikkar Ziyyon). Zítra pro nás přijede naposledy a odveze nás na letiště Ben Guriona. Ale ještě máme před sebou celé dopoledne. A dnešní noc.

Už jsem psal, že hotel, ve kterém jsme zde bydleli, nebyl v nejlepším stavu. Jistě to nebylo proto, že jsme v jídelně měli čistě pánskou, totiž arabskou obsluhu. Jediná dívka v šátku přes hlavu zde byla toliko na uklízení. V Tiberias šéfoval jídelně taky Arab. Ale Alikovi vše dokonale klapalo. Říkali jsme si, jestli to není tím, že v hotelu byli ubytováni většinou hosté z Ruska, kteří jsou zvyklí přijímat běžné ústrky denně a nestěžovali si. My jsme "zlobili", a tak jsme ke třetí večeři měli jako přílohu krom rýže také brambory. A ke snídani již pravidelně mléko i džus...

Hned první večer jsme byli u večeře oblaženi zpěvem ruského pravoslavného popa. Tedy přesněji před večeří, kdy se tento duchovní zpěvavým a tuze silným hlasem modlil. A jeho plaché jeptišky s ním. Ty však mlčky. Naši hoši to už druhý večer těžce nesli, a tak jsme se domluvili. A když tu sobotu doznělo pravoslavné zpívání, povstali jsme a s podobnou citovostí a vážností zapěli hlubokými hlasy "Když se ten tálinský rybník nahání". Ale jen jednu sloku, tak jsme byli slušní. Pop a jeho stádečko a rovněž obsluha koukali trochu vyjeveně. Nevěděli, kde se v nás, českých pohanech, vzalo tolik nábožného ducha.

Trochu nám to spravilo náladu. Po večeři jsme si ji ještě trochu vylepšili popíjením tmavého červeného vína při společném posezení účastníků zájezdu. Víno bylo zakoupeno vedoucím výpravy na rohu v sámošce. Koupili bychom si víno v hotelu, ale mělo to několik háčků:

Háček jedna: Nemají bílé víno.
Háček dvě: Nemohou nám víno prodat, protože by ho nevyfakturovali, jeť šabat a v židovské firmě nemožno.
Háček tři: Nemohou nám víno prodat, jsouce muslimy...

To všechno byla pravda. A tak jsme si koupili svoje. A vypili ve foyer.

Ale spalo se nám tam vždy dobře, protože jsme byli tuze unaveni. Jiní účastníci zájezdu byli však v předcházející noci rušeni náramným hlukem zpod oken. Inu, když jsem se včera koukal z našeho pátého patra z okna přímo dolů, všiml jsem si, jak v uličce pod námi, kam mi chtěl vypůjčený digitál stále upadnout, korzuje spousta mladých lidí. Prodejce levného textilu své zboží sklidil správně k nastávajícímu šabatu, ale vedlejší podnik měl otevřeno až do půlnoci! Jako každý den. I o šabatu. Na vratech podniku se skví znak, připomínající červenou dopravní značku se zákazem vjezdu - a přes ni je psáno velkým písmem UDERGROUND. Neméně hrdý nápis na zdi ohražené barabizny hlásá, že se zde čepuje HEINEKEN. Zdá se, že jsme se ocitli nad klubem, který má snad otevřeno v pátek večer jako jediný v širokém dalekém okolí.

K tomu výhledu z okna mám ještě dvě poznámky. To okno jsem si otevřel za pomoci nástrojů svého věrného švýcarského zavíracího nožíku. Klimatizace sice pilně vrněla, ale to byla její jediná činnost, nepohla ani prášečkem. Ať jsme ji nastavovali jak nastavovali, vždy vypouštěla náznaky vánku o několik stupňů teplejšího, než byl vzduch v pokoji. I bylo nutno větrat.

Druhá poznámka se váže k fotografování. Jak jsem mohl fotit, když už jsem neměl místo na kartě? Při probírce svými snímky jsem zjistil, že dva z nich jsou skutečně nepovedené. I smazal jsem je a zachytil ještě dva pohledy z otevřeného okna hotelu na náměstí Sión. V Jeruzalémě může fotografovat i slepý: ať zmáčknete, co chcete, vždy zachytíte nějakou pamětihodnost. Tak i na opravdu poslední fotce, kterou jsem v Izraeli udělal.

Za střechou nočního klubu a nepořádkem na terase dalšího domu se táhne Jaffský bulvár (Jaffa Road, Derekh Yafo). Tudy se tisíce let jezdilo od Jaffské brány do Jaffy. Dnes se tudy jezdí do Tel Avivu, jehož je Jaffa součástí. Okolí této silnice bylo v devatenáctém století prvním zastavěným místem poté, co se obyvatelstvo Jeruzaléma odvážilo bydlet za hradbami. Osvícení radní dokonce tehdy podporovali vystěhovalectví, které mělo trochu vypustit přetlak ve Starém Městě. A tak měli první nájemníci těchto nově postavených domů velice nízký nájem, dokonce mínusový. Za to, že budou bydlet v městských domech za hradbami dokonce dostávali i určitý peníz! (Tak jsem aspoň slyšel...)

V těchto místech vznikla v té době celá Ruská enkláva (Russian Compound) s katedrálou, konzulátem, nemocnicemi a několika hospici. (Náš hotel je snad ozvěnou těch dávných časů, kdy Jeruzalém navštěvovalo na 200.000 ruských poutníků ročně.) Enkláva ovšem nestála volně na periferii, ale měla své vlastní hradby. Totiž zeď. Té je už dávno konec. Část majetku zabavili Britové jako konfiskát nepřátelským cizincům v první světové válce. Co zůstalo, vyměnil Sovětský svaz - za pomeranče. Dnes patří Rusům jen katedrála sv. Trojice. A tu jsme viděli, když jsme se přes hradby domů podívali z okna.

Jedno jsme neviděli, ale přečetli si to. Náměstí Sión bývalo centrem "moderního" Jeruzaléma. Co by granátem odtud dohodil stála budova nejčtenějšího izraelského deníku Palestine Post. Byl vydáván sionisty, kteří však neváhali odsuzovat teroristické akce Irgunu a skupiny Stern. Jeho novináři nešetřili ani úředníky britské správy, kteří od začátku roku 1948 bohorovně přihlíželi, jak se Jeruzalém dostává do smrtonosného arabského obklíčení. Snad proto v noci 1. února 1948 právě před Palestine Post přijela dodávka se dvěma britskými dezertéry v kabině a půl tunou trinitrotoluenu v nákladovém prostoru. Bombu nakonec odpálil arabský terorista, vycvičený k této činnosti během druhé světové války v kursu SS.

Ale v době, kdy jsme se v hotelu na Kikar Zion ukládali ke spánku, panoval v širém okolí Jaffa Road mír a klid. Krom drobného hluku, vyluzovaného bezbožnou mládeží v Undergroundu...

Prožito a popřemýšleno v Izraeli dne 6. května 2006, zapsáno v Praze 4. a 6. prosince 2006

Příště: Mír v Jeruzalémě

Foto: autor
(nezapomeňte si prohlédnout také fotogalerii)

*********************************************************

Předcházející díly Míru v Izraeli:

09.05. 2006: Mír v Izraeli
18.05. 2006: Mír v oblacích, mír na moři
23.05. 2006: Mír v Akku
26.05. 2006: Mír v Galilei
30.05. 2006: Mír v dešti
06.06. 2006: Mír pod hřebenem
15.06. 2006: Mír na severu
22.06. 2006: Mír pod Hermonem
15.07. 2006: Mír na Golanech
18.07. 2006: Mír v Tel Hai
20.07. 2006: Mír v Safedu
25.07. 2006: Mír v Kafarnau
27.07. 2006: Mír v Gamle
31.07. 2006: Mír na Kinneretu
03.08. 2006: Mír v Jardenitu
08.08. 2006: Mír v lázních
14.08. 2006: Mír v Tiberias
15.08. 2006: Mír šabatu
22.08. 2006: Mír pod Táborem
24.08. 2006: Mír v Haifě
29.08. 2006: Mír v Cesarei
31.08. 2006: Mír v Netanji
12.09. 2006: Mír na Jom HaZikaron
14.09. 2006: Mír na pláži
19.09. 2006: Mír svobody
21.09. 2006: Mír u Latrunu
21.09. 2006: Mír Jad Vašem
29.09. 2006: Mír hřbitovů
05.10. 2006: Mír v tunelu
10.10. 2006: Mír na Via Dolorosa
12.10. 2006: Mír u Zdi
19.10. 2006: Mír krále Davida
25.10. 2006: Mír Citadely
31.10. 2006: Mír menory
03.11. 2006: Mír bazaru
03.11. 2006: Mír pouště
23.11. 2006: Mír v Kumránu
05.12. 2006: Mír u Mrtvého moře