ŠAMANOVO DOUPĚ: Mír kyselých rybiček
Říkám své ženě Ivaně: "Podívej, hora Hermon." Pochybuje, ale já vím, že mám pravdu. Poznávám tu linii, zvedající se od moře, jež se pak láme k Damašku. Viděl jsem ji před dvěma lety od zřícenin Gamly nad jezerem Kineret. Mraky se rozestupují, už rozeznáváme vlny, pádící k pobřeží od západu. Pádíme taky, sestupujeme. Plocha pod námi je šedá, v její šedi se objevuje tmavší linka. Že jde o hranici mezi mořem a pevninou je jasné až za čtvrt hodiny, kdy tuto čáru přelétáme. Domečky pod námi se zvětšují, a pak drnc, drnc - a jsme zase v Izraeli.
Vycházíme z letadla přistaveným rukávem. Za chůze si zapínám mobil a nastavuji čas na pásmo GMT +2. Je šest hodin ráno jeruzalémského času. Tentokrát nemám přehled o místním kalendáři, jenom vím, že je po Purimu, katolických Velikonocích a ještě daleko před Pesachem. Dále mám jakési ponětí o tom, že letos je přestupný rok se třinácti měsíci, jeden ze čtrnácti typů všech možných roků. Je rovněž osmičkový, přímo památeční - osmašedesátý. Ale v padesátém osmém století... Od roku 5766, kdy jsem tudy naposledy procházel, se toho moc nezměnilo. Opětně nás vítá velká mozaika na stěně vstupní haly. Znovu předstupujeme před policistku v kukani. První změna je vítaná: už se po nás nevyžaduje vyplněný formulář pro vízum. Rovnou dostávám razítko do pasu. Na točícím se karuselu už na nás čekají naše kufry, do autobusu nastupujeme téměř z chodu. Pravda - s odskočením na toalety. Až letos si všímám, že na kraji řady mušlí je jedna umístěna nezvykle nízko. Také malí chlapci jsou váženými cestujícími!
Zase nás vítá usměvavý Šajke. Měli jsme mít jiného průvodce, ale tenhle se nám minule taky osvědčil. Ale už tu jsou další změny - tentokrát nepříjemné. Tu první se dovídáme, když nám Šajke představuje řidiče. Několik dní s námi bude jezdit Hasan z Východního Jeruzaléma. Nic proti Východnímu Jeruzalému, nic proti Hasanovi, ale v jednom byl náš minulý řidič Boaz nepřekonatelný. Na každé zastávce, i když jsme zastavili byť jen na deset minut, oběhl autobus se stěrkou a pečlivě stáhl všechna okna. Ne, že by okna Hasanova autobusu nebyla umyta. Někdy. Jak ukazovaly šmouhy a bublinky po uschlé Okeně, či co to ve Východním Jeruzalému používají na rozehnání špíny na oknech autobusu. Ale stejné šmouhy a bublinky po uschlém čistidle nás pak vítaly denně. A hlavně objektivy našich fotoaparátů... Takže fotky z jízdy jsou použitelné jen jako soukromý obrazový zápisníček. Jen výjimečně jsem největším (čtyřnásobným) zoomem mezi dvěma šmouhami zachytil něco publikovatelného.
Další nepříjemnost následuje. Šajke nám oznamuje, že nás čeká náš neoblíbený hotel Kikar Zion, ačkoli jsme měli objednán Jerusalem Tower. Posledně nebyl Kikar Zion zrovna v nejlepším stavu. Prý je tolik zájemců o návštěvu Jeruzaléma, že jsou všechny hotely přeplněné. Slyšel jsem už o triku hlavně chorvatských a řeckých hoteliérů, kteří si nasjednají více hostů než mají kapacitu, aby při případném stornu neměli nevytížený hotel. Ale že by se to dělo i v civilizovaném Izraeli?
Takže jsme vstříc vycházejícímu Slunci jeli docela v chmurách. Mé chmury ještě prohlubovalo protisvětlo, jež dodávalo zajímavé tóny krajině, ale hlavně šmouhám na čelním skle busu.
Naše cesta do Jeruzaléma byla úplně jiná, než ta posledně. Ano, opět jsme projeli 
fascinujícím Latrunským údolím, na který jsem tentokrát měl lepší výhled, neboť jsem si sobecky obsadil hned první sedadlo za řidičem. Ano, stále se tu po dálnici může jet nanejvýš stovkou. To znamenalo, že předměstí Jeruzaléma jsme dosáhli už po pouhé půlhodině! A na náměstí Siónu jsme před naším bankohotelem vystoupili z autobusu hodinu po tom, co jsme do něj na letišti nasedli. A co? A - nic! To posledně...
Posledně jsme se k Jeruzalému přibližovali od nejzazšího severu po kousíčkách. Od Chulského údolí, přes Safed a Kineret, Haifu a Cesareu. Až po deseti dnech jsme vyrazili z Netanje do bájného města Jeruzalém, kde jsme se přímo koupali v oparu génia loci. Kdežto teď jsme se sem dostali přímo z letiště. Jako byste jeli z Ruzyně k hotelu Jalta po Jižním okruhu a magistrále.
Místní Jalta se však tvářila lépe než minule. Zaregistroval jsem, že látkové tapety v pokoji jsou vyčištěné, televize fungovala, i dvě zásuvky ze tří. A pak hlavně u snídaně byla patrna pozitivní změna: Personál se už netvářil znuděně. Nebyli to důstojní pánové v manažerských sacích, ale kmitající hoši ve vestách. A když jsem si naplnil talíř, pocítil jsem, že jsem skutečně v Izraeli. Jednak jsem opět okusil humus, podezřele žlutohnědou kaši z rozemleté cizrny, sezamové pasty, dochucenou česnekem, citrónovou šťávou a kořením, zalitou olivovým olejem. Vypadá trochu jako kaše hrachová a na první pošmak tak i chutná. Tedy nechutná. Alespoň mně minule nějak zvlášť nechutnala. Okusil jsem ji tehdy hned na první snídani, a pak si ji už nedával. Nějak mne neoslovila.
Zato teď! To bylo přímo pošušňáníčko. Po zrušení přihlašovacího formuláře další
jasně pozitivní změna. Izraelci se naučili dělat humus, chtělo by se říci. Anebo se mi změnila chuť. Český šéf naší skupinky Vašek mi však tvrdil, že je to způsobeno něčím jiným. Protože pravý Žid se prý pozná podle toho, že mu humus chutná. Tak tohle je příjemná konverze - žádné studování Tóry, žádné trapné operace, oblibte si humus a tak se stanete Židem. Anebo Arabem...
Poslední chmury z čela mi zahnaly kyselé rybičky. Kyselé rybičky ke snídani! Kyselé rybičky, po nichž se dělá mdlo před očima i za očima, jak psal český spisovatel Ota Pavel.
Konečně se mi v duši rozhostil mír. Pocítil jsem, že i tentokrát se mi bude v Izraeli líbit.
Příště vám povím něco o míru na hoře Herzl.
Přemýšleno a prožito v Izraeli 27. března, psáno v Praze dne 13. dubna 2008
Viz i minulé Šamanovo doupě: Mír v Izraeli pokračuje
