2.10.2022 | Svátek má Olívie, Oliver


ŠAMANOVO DOUPĚ: Houby, houby, houby...

13.9.2005 21:22

Ani jsem tak neobdivoval houby, rostoucí na dřevě. Vydal jsem se za hřibovitými. A potkal jsem šiškovce černého. Vypadá trochu jako šiška, zabodnutá do mechu, ale je to hřib. Jenže tohle by mi žena nevzala.

Moje milá žena provádí totiž konečnou cenzuru nasbíraných plodnic, a co se jí nezdá, musím vyhodit. Takže určitě nikdy nepřinesu rosolozub huspenitý ani šupinovku kostrbatou. Šly by rovnou do drtiče. Kdežto kozáky mohu nosit pořád. Kozáci, i když jsou netradiční, stále vypadají jako kozáci. Ať už se jedná o klasického kozáka březového či kozáka dubového (ten trochu připomíná hřiba žlutomasého), kozáka, topolového, šedohnědého, barvoměnného či tmavého kozáka habrového. Všechny mají typický kozákovský tvar. I ženu jsem přesvědčil, když jsem přinesl úplně černou houbu, že je to kozák černý.

Na výstavě jsem se byl podívat, abych hlavně zvěděl něco o bedlách. Druh "bedla jedlá" neexistuje. Dobrá jedlá houba je bedla červenající. Tu poznáte podle toho, že červená. Když nečervená, tak je to jiná dobrá houba, bedla vysoká. Je opravdu vysoká, nejvyšší exemplář prý měl 520 milimetrů. (Škoda, že jsem před lety nezměřil ty vysoké bedly na Malé Fatře, některé z nich měly možná i víc...) Další větší bedly jsou bedla odřená (s posunovatelným prstenem), bílá bedla zardělá (s pomíjivým prstenem a žampiónově růžovými lupeny).

Jenže ony jsou i bedly jedovaté. Hlavně ty drobné. A pak jsou bedly podezřelé. Tuhle se mi nezdály, ale na výstavě jsem seznal, že jsem je mohl klidně sebrat, jednaloť se zjevně o menší bedly dívčí. No jo, ale co když to byly bedly hřebenité, absolutně nejedlé? Jedovatě žlutou bedlu cibulkotřenou bych nevzal ani klacíkem, ale přitom se jedná pouze o bedlu nejedlou. Ale pak tu máme bedlu jedovatou či zahradní, a ta je prý opravdu jedovatá. Jedovatá je i bedlička Lepiota pseudohelveola , která ani nemá české jméno. Nejlepší je tedy sbírat bedly, které mají aspoň půl metru do výšky, to se určitě nespletete...

Pak jsem se zašel poradit do přilehlé poradny. Ohledně žampionů čili pečárek. Nesmím je nosit domů. Protože mezi žampióny se vloudila jedovatá potvora jménem žampión zápašný. Prý se pozná po karbolovém či záchodovém pachu. Čuchal jsem si k označeným exemplářům, ale nic takového jsem nepocítil. Také se má poznat podle toho, že po seškrábnutí klobouku nejdříve zežloutne, ale později zrezaví. Kdežto žampión zahradní nejdříve zrůžoví,a teprve potom zrezaví... Jiné žampióny jedlé prý také zežloutnou, ale nažloutlé až nazlátlé zůstávají delší dobu... Nu, podle starších pramenů není třeba se žampiónu zápašného příliš obávat, je pouze mírně jedovatý, dokonce prý na Karlštejnsku se dá pojídat bez následků (dle A. Piláta). Avšak paní houbová poradkyně mě informovala, že žampióny ze všech hub nejdychtivěji nasávají z okolí těžké kovy, takže je lepší na žampiónová jídla kupovat raději sterilní pěstované pečárky.

Když jsem tuto zprávu sdělil doma ženě, pravila jen: "Vidíš?" No jo, porád, já vím. Příště přinesu jen ty kozáky a hřiby.

Jenom to nesmí být šiškovec!

Psáno v Praze dne 12. září 2005

Web České mykologické společnosti: http://www.myko.cz.. Tam nasbíráte další informace. A když si se svým víkendovým úlovkem nevíte rady ani potom, poradí vám v poradně, Karmelitská 14, pondělí až středa tak do 13:00.