Gozo - co do velikosti prostřední ze tří ostrovů, na nichž se nalézá Repubblika TA’ Malta, nejjižnější evropská země (když nepočítáme španělskou autonomní oblast Kanárské souostroví a Francouzskou Polynésii). Platí se tu eurem. Na pobřeží leží přístaviště a občas nějaké pláže, přeplněné turisty. Většina osídlení a ubytovacích příležitostí se nachází na náhorní plošině sto metrů nad mořem. K moři a od něj se můžete dostat pěšky, anebo autem. K těm nejkrásnějším též autobusovou linkou. K moři jsem sjížděl společně s malou potápěčskou partou roverem našeho diving centra. (Jen poprvé jsem zmeškal a musel se vracet pěšky.:)

Qala: městečko na východním cípu ostrova, kde jsme se ubytovali v hotýlku Blue waters Bed and Breakfast. (Qala se vyslovuje ‚Ala, což jsem správně nevyslovil, a pak jsem se divil, když mne řidič linky 303 dovezl až na konečnou.)

Úřední jazyk: Říkal jsem si, že to bude podobné jako v jiné dřívější zemi britské koruny, totiž v Irsku. Kde je prosazovanou řečí irština, kterou však ovládá tak třetina Irů, a všichni stejně šprechtí druhým oficiálním jazykem, jímž je angličtina. Jenže na hrdé Maltě považuje za mateřštinu maltštinu 97 % Malťanů. Angličtinu ovládá (jen) 89 % obyvatel - zřejmě hlavně na hlavním ostrově, protože na Gozu snad jen každý druhý. Podle Wiki a Eurobarometru 66 % Malťanů mluví též italsky (je to sem ze Sicílie necelých 90 km) a 17 % francouzsky (taky se tu podepsal Napoleon).

Voda, mořská: obklopuje celý ostrov, plaval jsem v ní a tisíce turistů taky. Rovněž partička potápěčů, se kterou jsem na Gozo pobýval.

Voda, pitná: může se pít z kohoutků, doporučuje se však balená. Lze ji koupit v sámošce, ale v našem hotelu byla volně k dispozici z barelu. Barelovanou vodu do hotelů a domácností po ostrově rozváží spešl služba.

Čaj: Po špatných zkušenostech z hotelů, kde mají krabice s dvanácti druhy čajů, přičemž jen jeden je černý (a rychlejšími hosty vybraný) si vozím svůj vlastní černý a šedý (Earl Grey) čaj. V našem hotýlku byl černý čaj k dispozici, i varná konvice (s „českou“ zástrčkou - nic to, v hotelu byl k dispozici i košíček s česko-britskou redukcí, ale i tu jsem měl svoji). Velké zklamání jsem však zažil v občerstvovně v Għajnsielem. U místního ústředního velekostela Knisja Parrokkjali tal-Madonna ta’ Loretu (a máš to - druhou úřední řečí je to Our Lady of Loreto Parish Church) se nachází přepychový pokus o jakési hudební muzeum (ale v podstatě prázdném hlavním sále se nachází sázková kancelář, prodejna losů a hrací automaty) a takhle vlevo je pak kavárna. Sedět v poledním slunci ve stínu slunečníků s výhledem na nádhernou stavbu kostela na malebném náměstí bylo pěkné, ale otřes jsem zažil u vnitřního pultu, kde jsem si objednal čaj (with milk). Myslel jsem, že anglická kultura... Ale bylo to horší než za sociku u nás: Pokladní mi nalil do hrnku vařicí vodu, do té vložil pytlik - a ten lžičkou přitiskl k okraji hrnku. Počkal tři vteřiny, až se z pytliku vyhrnulo hnědé barvivo - a pak pytlik vytáhl a dolil mléko. A tak jsem za dvě eura obdržel horkou vodu s karamelovou barvou a chutí hodně rozředěného mléka. Skutečně tady tak nenávidí Angličany?

Dědictví po velké britské kultuře: double-deckery už v místní MHD neprovozují, jezdí s otevřenou horní palubou jako výletní autobusy pro turisty. Ale ještě tu stojí klasické britské červené telefonní budky. Ta v Qale na náměstí slouží jako knihobudka, ovšem telefonní přístroj rovněž obsahuje. Je jako veřejný telefon označena i na mapy.cz, i když signál neposkytuje. Možná by ho poskytla, kdybych si koupil místní telefonní kartu. Jo, a taky tady stále mají a používají britské poštovní schránky.

Auta: do taxíku na letišti jsem nejdříve nasedal za volant. Ten je vpravo, protože se jezdí vlevo. Jako v Británii. Jejíž poslední voják opustil archipelag roku 1979 (nezávislost mají od 21. září 1964). Taxík byl hybrid, četl značky, zejména ty, omezující rychlost. Taxikář nejel rychleji. Možná mu to taxík nedovolil. V rozdrbaném roveru jsme jezdili po ostrově někdy i o něco rychleji, než přikazovala značka. Rover to řidiči dovolil.

Espézetka: sestává ze tří písmen a tří číslic. (U taxíků je výjimečně nápis TAXI přímo součástí SPZ.) Ta tři písmena často tvoří náhodné smysluplné slabiky. U toho našeho roveru zněla „JAU“.

Autobusy: Hustá síť, ve které je těžko napoprvé se vyznat. Zejména když u některých linek je jistý jen start a cíl. To, že TAM se jede jinudy než ZPĚT, lze pochopit, ale musí se tomu věnovat pozornost. Poněkud mě však překvapilo, že se objevily i zastávky, neuvedené v jízdním řádu. Horší bylo, kdy se zastávky, <uvedené v jízdním řádu, v reálu neobjevily...

Potápění: Jedna z činností, na které láká archipelag své návštěvníky. Dokonce zde pro potápěče připravují prolézačky, když zde na vhodných místech uměle potápějí prolézací vraky.

Mé potápění: Byla to hlavní náplň mé dovolené. Potápěl jsem se na nádech, dnes se tomu říká freediving, náš vedoucí Jirka to spíš nazýval šnorchlováním. Je pravda, že ti praví diveři s přístroji a vybavením šli až pod 40 metrů, já nanejvýš do osmi.

Potápěcí místa jsou často obsazena žebříky do vody, protože většinou to prostě jinudy do neustále se dmoucího moře nelze.

K tomu dmutí ještě: Odpoledne jsem pak měl často téměř zemní nemoc, jak se všechno se mnou houpalo. Něco podobného pociťuji i teď, co toto píšu.

Doporučená potápěcí místa na západním pobřeží Goza nedaleko Dwejry:

1) Inland Sea: V nejširším místě 125 metrů široká louže. Na jihu se mírně svažuje oblázková pláž, obklopená občerstvovnami a lodními garážemi (spíše nežli „loděnicemi“), od severu uzavřena útesem, vysokým asi 50 metrů. Kam ty lodě jezdí? Po louži? Ó nikterak! Skrz útes vede sto metrů dlouhá a na hladině místy jen asi dva metry široká průrva, kudy se dá jako tunelem proplout na volné moře. Proplul jsem jí taky. V temné hlubině asi 26 m pode mnou se na dně objevovaly louže světla, které rozsvěcovali mí potápěčští kolegové.

Moře za skálou: bylo jako v jiném světě. Vysoký útes ohraničoval celou polovinu obzoru. Útes byl i hluboký, dno v nedohlednu. Záře slunce v mnohomodři moře rozsvěcovala závoje bublinek vzduchu, vydechovaného mnoha potápěči. Když těmi závoji člověk proplouval, tak ho bublinky příjemně šimraly. Plavání v jiskřivě modrém šampaňském! Kolem útesu jsem plaval, jak to teď měřím, 350 metrů tam a 350 metrů zpátky. I s tím tunelem a louží asi kilometr. Na zpáteční cestě mi bylo trochu trapně, že jsem nedokázal na první pokus objevit tu správnou díru ve skále a přeplul jsem ji. Naštěstí je ta díra průhledná a podařilo se mi ji prokouknout - a nemusel jsem čekat na nějakou loďku, aby mi ukázala, kudy z moře do louže.

2) Nedaleko je Blue Hole, ke které jsem už téměř doplul venkem. Je to skutečně díra, spíše studna, hluboká asi 25 metrů a široká metrů deset. Kamenná brána, vedoucí do moře, je asi jen tři, čtyři metry široká, takže žádný tunel. Nejdříve jsem si její šířku odhadl zvenčí, než jsem jí třikrát proplul. A to na zádech, abych si neodřel hřbet. Zajímavě legrační bylo, že se v prohlubinách stropu cínově blýskaly čočky vzduchu, který se tam zachytil od těch houfů potápěčů s potápěčskými přístroji. Jo, to je to místo kde nedaleko do roku 2017stálo Azurové okno. Jeho trosky teď vystupují z hlubin až jen na několik metrů pod hladinu. Varování: Přístup k vodě je z nějakého bývalého lomu s rovným pevným povrchem. Ale posledních asi sto metrů vede krabatým terénem, po kterém nelze bosky. Boty či přezůvky s pevnou podrážkou jsou nutny!

Šamanovo hloubkové omezení: Kardiostimulátor, který mám od konce května celkem nečekaně implantovaný (a obdržel jsem ho až po zakoupení letenek), by mohl ve velké hloubce přetlakem implodovat. Nicméně dříve, než jsem se začal nořit pod hladinu všedního dne, našel jsem si vyjádření výrobce prístrojku. Sledoval několik set potápěčů, kteří byli vybaveni jeho kardiostimulátorem, jak se potápějí až do hloubky 40 m. A dobrý. Jakkoli tuto informaci výrobce zveřejnil, přidal k ní upozornění: Nejde v žádném případě o „doporučení“ k potápění, a už vůbec ne k „nabádání“. Ostatně popruh, na kterém jsou lahve se vzduchem zavěšeny, se opírá o tělo právě v místech, kde je pacemaker v kožní kapsičce přišit, a to by mu taky mohlo vadit. (Tak právě tohle mi nevadilo - jen se šnorchlem...)

Potápěcí den: Ráno je sraz u diving centra, odjezd typicky 8:30. Pak se vyrazí na nějakou vhodnou lokalitu, většinou pro plážové turisty špatně přístupnou. Provede se jeden asi hodinový ponor a je čas na oběd. Když je to na veřejné pláži, pak je tam vždy několik občerstvovacích stánků, jinak jede celá parta někam do města. Po obědě následuje druhý ponor. (Celou tu jejich potápěcí hodinu jsem se věnoval svému šnorchlování - teplota vody kolem 20°.) Buďto se vrací na jiné místo stejné lokality, nebo se jede jinam. Kolem druhé hodiny odpoledne už jsme byli v diving centru. Potápěči vynášeli vybavení z roveru a já si ještě většinou zaskočil zaplavat si a zapotápět se do kilometr vzdálené (a o sto metrů níže položené) zátoky poblíž turistické Ħondoq bay (zátoky Hondo).

Opalování: Nedoporučuju. Zabírá moc času a může mít fatální následky. Jen jednou jsem se odpoledne asi hodinu lenošivě opaloval. Uvědomte si, že tady je to asi o 9 stupňů jižněji než u nás - v noci to krásně ukazuje Severka.

Faktor: Nejméně 30, hlavně ruce a nohy, zbytek míváte oblečený. Na obličej, uši a šíji 50. Nejtěžší faktor jsem nasadil na to hodinové (většinově) plavání na břichu: Bílou sportovní košili s krátkými rukávy, abych si nespálil záda na hladině. Jo, a na plešce jsem měl nasazenou bílou čepici s kšiltem dozadu - i při tom potápění. Na hlavě mi ji držela guma od potápěčské masky.

Zvířena: Z dobytků viděl jen dva oslíky, jež jeden domorodec dovedl na hlavní náměstí, předpokládal asi, že se nějaký turista bude chtít projet. Nezaznamenal jsem. Kráva žádná, ovce vůbec. Šel jsem kolem prázdného koňského výběhu. Jinak zde žijí středomořské kočky, o něž je veřejností pečováno. U autobusové zastávky Weraq v severní výspě městečka Nadur jsem viděl zvířecí záchranou budku místních ochránců zvířat. A v jejím stínu smečku koček. Gozané oblibují psy, ještě více je však cedulek s výzvou, aby majitelé psů sbírali po nich hovínka. Po kameni pobíhá velká spousta rychlých malých zelených ještěrek. Na stromořadí kolem qalského kostela San Guzepp se večer na hodinu rozeřvou špačci. Obtěžují nějací komáří a občas i místní ovádi. Asi tu jsou králíci, protože králík na mnoho způsobů je maltským národním jídlem. Přivézt sem je napadlo už Normany někdy na konci 11. století. Byl dobrý, ten králík na víně! Kdybych byl poddaným řádu maltézských rytířů, tak bych ho jíst nesměl, pro sebe si je totiž usurpovali lační rytíři.

Zvířena vodní: Nejde o korálové vody, na zelených pastvinách se pasou jen různé rybky. U hladiny, přisáty k ní zespoda jedny skoroprůhledné. Zvláštní stříbrní skoroúhoři se svíjejí navzájem u dna, jako by si hráli anebo se rozmnožovali, jedna asi desetičlenná vířící skupinka. Světlezelená rybka s červeným a modrým pruhem u hlavy prohání menší rybky stejného druhu, které ještě mají plochu těla rozdělenu na několik světlezeleně/červeno/modrých pruhů. Zaregistroval jsem jen jednu hvězdici. V ulitách se schovávají poustevníčci. Různé lastury jsou pevně přichyceny ke dnu. (Mimochodem: Na skalnatém břehu mrtvé lastury skálu přímo prorůstají.) Jedna parta černých rybek má poněkud roztahané hejno, proplouvám jím a cítím se být členem onoho hejna...

Nepříjemná vodní zvířena: Medúza, aneb dželyfiš (jellyfish). Malá růžová svině. V neděli jsem se s ní setkal, když se kamarádi odpotápěli k jednomu vraku. Při pobřeží se jich vyskytovalo jen několik, měl jsem je zaregistrovány všechny. Poučení: Potápěč nemá máchat rukama. Jako já, když se chtěl rychle otočit, abych doplul k výstupnímu žebříku - a tu pravici mou objala svými třemi rameny jedna neregistrovaná. Nejdříve vypadala kůže téměř ozdobně - hnědě vzorkovaná jemnými ústy na ramenou medúzy. Pak to však začalo natékat. Naštěstí už lezli ven i potápěči, a s nimi i šéf divecentra Marco, který mi poskytl na tu spáleninu ocet. Ještěže jsem měl šátek na krk, abych si ho nespálil - šátkem, nacucaným octem jsem si mohl tu ruku ovázat.

Medúz bylo málo a jen někde. Ale u jedné lokality jich bylo tolik, že musel člověk dávat velký pozor, aby se do jejich ramen nezamotal. Některá tenká ramena byla až metr a půl dlouhá, a kdoví, jak byla dlouhá ta vlákna, která byla tak tenká, že nebyla vidět! Už jsem lezl ven, šťasten, že jsem nic nechytil, už jsem si, drže se jednou rukou žebříku, stoje na plošince asi metr pod hladinou a zmítaje se mořskými vlnami sundával ploutve, když tu díky masce vidím, že se příčle žebříku drží jedna ta svině růžová. Ta se superdlouhými rameny. A vedle ní se vznáší jedna její „přísedící“, snad aby se učila, jak napadat vystupující potápěče. Snažil jsem se jednou ploutví tu větší svini odehnat - a ona mne v odvetu šlehla přes nárt. Byla to naštěstí slabá ranka a naštěstí byla na místě i jedna slovenská dvojka - kluk s holkou. A ta mi na nárt nasypala sodu jedlou, která se pak polila vodou mořskou.

Jenže to nebyl konec! V pondělí, už po návratu, jsem se byl vykoupat v motolském rybníce - a medúzí chemie se v obnovila. Šlehy začaly znovu pálit a se rozrůstat. Nechal jsem si pak v lékárně vnutit nějakou neúčinnou mastičku za 500, dnes, v úterý, jsem šel okolo kožního oddělení naší polikliniky Lípa a dostal tam mastičku o moc lepší.

Varování: Další snímek by mohl být pro někoho drastický. I když jsem nakonec vybral přívětivější fotku. Tak to vypadá po deseti dnech :

Ale celkově to bylo skvělé, i když památek jsem moc nenavštívil. Nakonec - nejel jsem na Gozo za památkami, ale za mořem. A toho jsem si užil!

Ještě někdy příště tenhle neslovníček rozšířím - až dovybalím, odsolím, vyperu a uspořádám snímky.

S pozdravem - Volně dýchej, ale ne pod vodou!

Psáno a vzpomínáno v Praze na Lužinách v úterý 27. června 2022