12.8.2022 | Svátek má Klára


ŠAMANOVO DOUPĚ: Dvě svobody

12.1.2006

Před patnácti lety začala ekonomická reforma, která nás přivedla zpátky ke "kapitalismu". Lépe řečeno k hospodářské svobodě, která je, podle mě, fundamentem tohoto normálního ekonomického systému. (I kapitalismus totiž může být nesvobodný, pokud je monopolní či státní.) Stalo se tak pouhý rok po tom, co jsme "svrhli komunismus", přesněji řečeno, co jsme opětně nabyli svobody politické.

Svoboda politická a svoboda hospodářská jsou podle mne základem samotné svobody lidské. Do takového zjednodušení se pouštím, abych mohl narýsovat následující dvourozměrný model svobody.

Ke každé svobodě přísluší její logický zápor - nesvoboda. Takže teoreticky mohou existovat čtyři kombinace těchto možností. Obě svobody mohou existovat společně, stejně jako obě nesvobody. Ale může existovat i varianta "svoboda hospodářská plus nesvoboda politická" a její zrcadlový odraz "nesvoboda hospodářská plus svoboda politická". V historii už proběhlo mnoho experimentů na živých lidech, takže se pokusím najít příklady všech čtyř kombinací.

Začnu axiomem: v nesvobodných politických podmínkách se nedaří ani hospodářským svobodám. Pokud by byl někdo hospodářsky svobodný, mohl by porušit monopol moci panovníka či totalitního státu. Proto si totalitní moc hlídá, aby na ní byli všichni hospodářsky závislí a takto svobodné lidi se snaží přiskřípnout. Obě nesvobody se přitom navzájem posilují. Lidé, kteří trpí jak politickou, tak hospodářskou nesvobodou, se snaží tento stav změnit, buď revolucí ve svém státě či emigrací do svobodnějších států.

Tak vznikla Amerika. Počkejte, já vím, že dnešní reálné USA nejsou tou vysněnou zemí, kde jsou všichni svobodní až na půdu a všichni strašně z těch svobod šťastní. Ale přece jen, Otce poutníky vedla do země za mořem touha především po politické ("náboženské") svobodě. A po nich mnohé jejich další následovníky. Svoboda politická pak byla v USA základem vzniku svobody hospodářské, svoboda hospodářská pak posiluje svobodu politickou. Jde o stabilní stav. Toto je můj první vývod.

Dobře, vrátím se k totalitnímu státu se dvěma nesvobodami, které taky dřepí ve stabilním dolíku. Dokud lze hospodářské ztráty, způsobené hospodářskou nesvobodou, dotovat z nakradených majetků nesvobodných občanů. Nesvobodný otrok nebude nikdy dlouhodobě "poctivě" pracovat, když vidí, že výsledky jeho píle pro sebe shormažďují jen totalitní elity. Začne se flákat a tím ohrožovat hospodářskou existenci totalitního státu. Ten stát je totiž začleněn do světové konkurence. Do těch svobodných zemí mu utečou všichni nejchytřejší lidé a takový stát pak skomírá - nebo se časem přemění v zadrátovaný koncentrák. Ale když v koncentráku začnou mít hlad i dozorci, pak pochopí, že je nutno něco dělat. I začnou zavádět polovičaté ekonomické reformy a perestrojky. "Polovičaté" jsou proto, že jim chybí svoboda politická.

Sám jsem za "reálného socialismu" zažil snad tucty nových ekonomických trendů k zajištění opatření ke zlepšení výsledků národního hospodářství. Pamatuju si, jak někdy v polovině sedmdesátých let přišel tehdejší premiér Štrougal s myšlenkou, že pokud nebudou podniky vydělávat ("plnit plán"), nemohou jim být vypláceny nepodložené peníze ("prémie"). Pak Jan Jakeš, šéf naší firmy ZEZ, která neplnila plán, pozval bráchu Milouše na kafe - a prémie náhle na světě byly, protože tehdejší předseda revizní komise UV KSČ "velký" Jakeš usoudil, že kvůli takové prkotině, jako že firma vyrábí pomalu, špatně, neekonomicky a zbytečně, přece nepřijde brácha o prachy! A protože v převážné většině podniků a institucí minulého režimu byli řediteli bráchové a synkové, žádná hospodářská reforma nemohla přijít. Nesvoboda politická vedla i nadále k nesvobodě hospodářské. Firma, která neměla v čele bráchu, byla ve značné konkurenční nevýhodě...

Když jste si domysleli důsledky některých pokusů komunistických reforátorů, tak bylo jasné, že pokud by měly být realizovány, pak by to v konečném stavu znamenalo, že komunisti půjdou od válu. A kdykoli se tyto nechtěné vedlejší výsledky začaly projevovat, zatnuli naši političtí vůdcové všem podobným reformistickým pokusům tipec.

Tento systém dvojí nesvobody je tedy také stabilní. (To je můj další vývod.) Ale jen do té doby, dokud hospodářsky a politicky nezkrachuje. U nás došlo nejdříve došlo k zakrývanému krachu hospodářskému ("rozpad pětiletých plánů", rozpočet na rok 1990 měl být poprvé za sociku i vnějškově deficitní!), i když navenek byl patrný zejména krach politický. Komunistické vedení našeho státu sedělo od roku 1969 na podvozcích ruských tanků. Pak nastoupil do čela SSSR Miška Gorbačev, který chtěl dát lidem ve své zemi i okupovaným národům svobodu k tomu - aby si vlastně zvolili nesvobodu. Komunistický systém totiž mylně považoval za nejlepší. Natolik uvěřil teoretikům Pražského jara, že si myslel, že lidé svobodně prahnou po komunismu... Jenže jakmile nastoupil byť jen náznak svobody politické, ucítili lidé východního bloku tento vektor a jali se houfně rozšiřovat prostor darované svobody do dalších oblastí.

Naši komunisti, když ztratili podporu z Moskvy, nejdříve prohráli politicky. Po obnovení politické svobody u nás ještě nějakou dobu setrvačně přetrvávala hospodářská nesvoboda, což však bylo brzy změněno. Varianta politické svobody a hospodářské nesvobody je totiž nestabilní, to je můj třetí vývod. Pokud by hospodářská nesvoboda trvala, stáhla by do negace i svobodu politickou. Ale politická svoboda měla takový drajv, že za sebou dotáhla i svobodu hospodářskou, "kapitalismus".

Čtvrtá varianta, totiž svoboda hospodářská a nesvoboda politická také existuje. Jako její příklady uvedu Pinochetovo Chile a komunistickou Čínu. Pinochet se dostal k moci vojenským převratem, aby zabránil "levicovému" zavádění hospodářské nesvobody. Místo toho zavedl nesvobodu politickou. Protože však po přechodném období svoji moc poněkud uvolnil, dotáhla hospodářská svoboda časem za sebou i svobodu politickou. Ale trvalo to. A v komunistické Číně to stále trvá. Ukazuje se, že kombinace hospodářských svobod a politických nesvobod je poněkud trvalejší, než její zrcadlová varianta. Jak mají lidi plná koryta, moc neremcají. Mají totiž i o co přijít. Nicméně vynáším svůj čtvrtý vývod: tento systém je dlouhodobě nestabilní.

Vývoj směřuje ke stabilitám typu nesvoboda-nesvoboda, které jsou náchylné k sebezničení a ke stabilitám typu svoboda-svoboda, které jediné jsou schopné růstu. To vypadá jako velice slibná perspektiva!

Jenže svoboda má více rozměrů. A více tváří. Mezi některé z nich patří i svobody být nemyslící, líný a poslušný...

Psáno v Praze dne 11. ledna 2006



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!