V neděli v sedm večer se zavřely v Maďarsku volební místnosti. Podle dosavadních výsledků strana Fidesz současného premiéra Viktora Orbána opět zvítězila a vstoupí do čtvrtého volebního období s ústavní většinou 135 křesel v parlamentu se 199 poslanci. 

Viktor Orbán je nejzlobivější vrcholný politik Evropské unie a na nějaké polepšení není radno si sázet. V poslední době zaujal svým postojem k rusko-ukrajinské válce. Sice otevřel hranice uprchlíkům (nemohl jinak už kvůli silné maďarské menšině na Ukrajině), ale ke koordinované podpoře Zelenskému se jeho Maďarsko nepřipojilo. Naopak, jeho hlavní předvolební slogan zněl, že vítězství šestičlenné opozice by Maďary zatáhlo do války. Je to argumentace zaměřená na méně myslící hlavy. Rusko, anebo Putin, jak si ho Rusko v průběhu let zformovalo, ve výsledku je to jedno, respektuje jenom sílu. Přitom Maďarsko ochutnalo pásy ruských tanků v roce 1956, když maršál Koněv topil v krvi pokus o demokracii v Maďarsku. Pevný postoj, realizovaný jednak sankcemi, jednak dodávkami zbraní, je jasný signál. Kdyby se celá Evropa, nebo přinejmenším pás někdejších sovětských kolonií choval jako Orbánovo Maďarsko, mohli bychom se chystat na obnovu Varšavské smlouvy pod jiným názvem a vedením snad generála Šojgua nebo kteréhokoli jiného.

Toto je jasné, což neznamená, že je to jednoduché.

Také Orbán je produkt. Na jeho profilu se podepsal po léta vynakládaný tlak bruselských elit. Tyto elity hrubě podcenily energetickou závislost Evropy na Rusku a dokonce ji hloupě podpořily okázalou podporou mýtických obnovitelných zdrojů energie – a ve skutečnosti vsadily na přechod na plyn, a když plyn, tak jaký jiný než ruský. Nezodpovědné podcenění obrany šlo s tím ruku v ruce. Důraz byl kladen na témata ideologická. Však také se i v těchto maďarských volbách konalo referendum reagující na genderistickou ofenzívu proti Maďarsku, které je stavěno na pranýř třeba proto, aby se po školách nepotloukaly bojůvky aktivistů přemlouvající děti ke změně pohlaví pod záminkou „sexuální výchovy“.

To, co se dělo vůči Polsku a Maďarsku, je tak trochu putinismus naruby. Putin označuje všechno, co odporuje jeho nacionalistické vizi, za fašismus. Z druhé strany slyšíme, že kdo nevyznává kanonizovanou verzi evropských hodnot, je populista. V současné krizi reaguje Polsko tak, že na sebe přijímá roli Putinem nejvíce nenáviděného člena EU, přijímá uprchlíky, chystá se ještě víc zbrojit a nepochybujme, že kdyby došlo na lámání chleba, šlo by do boje se stejnou vervou jako Ukrajina. Na to, že ho právě v této šílené době poštěkala zase jedna bruselská instituce, s přehledem kašle.

Orbán na to jde jinak. Šel do voleb s hanebným sloganem, že opozice žene Maďarsko do války. Měl by se stydět a snad i na to jednou dojde. Zapomíná na zásadu, že čert se peklem odmění tomu, kdo mu dobře činí. Je to smutný příběh. Pokud bude mít pro Maďary šťastný konec, bude to klika, nikoli důsledek státnické moudrosti Viktora Orbána.