"Teď když máme, co jsme chtěli," zpívá se v jedné budovatelské písničce a my si ta slova můžeme pobrukovat, zatímco budeme kráčet k volebním urnám. Poprvé totiž zažijeme přímou volbu prezidenta České republiky.

Po nábojích v dopisních obálkách, domluvách na záchodcích a tajemně zmizevších volitelích před minulou volbou prezidenta je ta současná takovou selankou, až si novináři rvou vlasy, protože nemají o čem psát. Většina kandidátů je natolik bezbarvá, že pozornost se zaměřuje leda na komunistickou minulost dvou z nich a na tetování toho třetího.

Proto se naše média s takovou vervou chopila amnestie, již prezident Klaus vyhlásil v předvečer volby svého nástupce a která zcela zastínila a přehlušila předvolební kampaň prezidentských kandidátů. Došlo to dokonce tak daleko, že z podtextu některých článků i z vyjádření řady politiků vyznívá, že v prezidentské kanceláři pečlivě pročítali seznamy stíhaných a souzených zločinců (prezidentových kamarádů, pochopitelně), aby věděli, v jakém rozsahu má Klaus amnestii vyhlásit, a že rozesílali dopisy do států Karibiku a Střední Ameriky, aby se stíhaní defraudanti stačili včas vrátit do republiky a být amnestováni.

Při sledování této hysterické kampaně ale jednoho mimoděk napadá, zda s ní Václav Klaus, člověk plánující své kroky daleko dopředu, nekalkuloval. Jistěže nikoliv prvoplánově, ale v jeho uvažování se objevit musela určitě. Prezident zná média a stejně jako kupříkladu umělci dobře ví, že o kom se nepíše v novinách, ten je pro veřejnost mrtvý, a že i negativní zpráva je taky zpráva. A mohl si být jist, že na poprask, který svou amnestií způsobí, budou lidé dlouho vzpomínat.

Volba nového prezidenta tedy proběhne jaksi mimoděk, stranou pozornosti, protože veřejnost bude neustále debatovat o posledním, velice výrazném činu Václava Klause ve funkci. Je tedy docela dobře možné, že se současný prezident ve své kanceláři potutelně usmívá. Může si totiž být naprosto jist, že na něj se nezapomene, ani když se (načas?) uchýlí do své nové rezidence na pražské Hanspaulce.