To jsou ty paradoxy, pane Vaněk, to je asi nejhlouběji vžitý citát z Václava Havla, zatímco slogan o pravdě a lásce devalvoval do politického kýče. Na případu Petra Hanzlíka opravdu najdeme víc paradoxů než pravdy a lásky.

Jde o chartistu, kterého komunistický stát donutil v rámci akce Asanace vystěhovat se v roce 1982 z vlasti. Nyní chce tento Petr Hanzlík za vystěhování a z něho plynoucí újmu odškodnění. Soudí se dlouho, momentální rozhodnutí zní, že je případ promlčen.

Opravdu to nemá ani s pravdou, ani s láskou nic společného. Jisté je, že estébáci kteří pana Hanzlíka vypakovali z vlasti, v klidu dožívají za maximálních v zemi dosažitelných penzí. Šikanováni jsou jen ti, které oni naverbovali pod nátlakem nebo vydíráním nebo korupcí, vždy na udičku. Oni sami unikli. Komunistická strana je dnes druhá nejsilnější partaj v zemi a soudružka Semelová hlásá, že si to Horáková zavinila sama, a její partaj usiluje, abychom vystoupili z NATO.

K těm paradoxům. Pan Hanzlík žaluje stát, který mu nic neprovedl a nikam ho nevystrnadil. Jenže je to stát, který se neodřízl pilkou od svého teroristického odpůrce. Hanzlíkův příklad vrhá světlo na dohodu, kterou uzavřel Václav Havel a jeho spolupracovníci s komunistickým režimem – tolerance za beztrestnost za všechny ty zločiny, které byly spáchány za pětačtyřicet let. Hanzlík vrhá světlo. Potíž je v tom, že je to světlo baterky a její světelný kužel mizí v oslnivém svitu panujícím na poušti veřejného nezájmu. Už je to pasé. Komunisté se nedočkali ani formálního odsouzení. Prostě jim to všechno prošlo. A dnes je to jedno, protože, ač jsou druzí v pořadí partají, je to kobra s vylámanými zuby, je to jen levicová strana s mírně drastičtějšími požadavky na ekonomickou devastaci, než jaké mají takzvaně demokratické levicové strany. Zásadní rozdíl mezi nimi není. Nebezpečí, jehož je třeba se obávat, plyne odjinud, z neomarxistických kruhů ovládajících rozhodující prostor evropské politické scény.

Ano, to jsou ty paradoxy, pane Vaněk.