Europoslankyně Michaela Šojdrová se v pátek odpoledne setkala s premiérem Andrejem Babišem a jednala s ním o svém projektu přijmout padesát syrských bezprizorných dětí, které jsou v řeckých táborech. Výsledky schůzky jsou poněkud vágní a lze je různě interpretovat. 

S rozumnou mírou pravděpodobnosti dal Babiš spolu s Hamáčkem v roli ministra vnitra Šojdrové volnou ruku, aby vhodné děti našla a pak by jim Česko prostřednictvím ministerstva vnitra poskytlo dočasnou mezinárodní ochranu. Trvalý azyl ani české občanství nepřipadají v úvahu, adopci dokonce neumožňuje syrské právo.

Jedna interpretace jednání staví Šojdrovou do komické polohy. Babiš jí měl říct, že žádný projekt nemá a že jde o virtuální realitu. To je možná zbytečné zesměšňování. Záměr je ve své podstatě pozitivní v tom smyslu, že by mohl zmírnit tlaky, jež dehonestují pověst republiky na mezinárodní scéně. Přitom rozhodující je základní pozice a ta je tvrdě protiimigrační. Andrej Babiš vychází z předpokladu, že i dílčí ústupky, jako je přijímání sirotků, vysílá signál, že volné putování za vidinou snadného života v Evropě může nerušeně pokračovat. Masy se ale povalí dál, dokud se nezmění politické klima v rozhodujících evropských státech, dnes je to hlavně Španělsko. 

Na ně ale nemá žádný vliv naše pozice vůči sirotkům nebo nesirotkům. Důležitý je trvalý tlak: tezi o posílení hranice už unijní Evropa přijala, ale zatím si pořád nechce připustit, že bez použití silových prostředků se ho nedá dosáhnout. Tak třeba otázka limitů: dejme tomu, že se stanoví limit 200 tisíc lidí. Co a kdo udělá s tím dvoustým tisícím prvním?