Na rozdíl od svých předchůdců, kteří ji vlekli od ničeho k ničemu, totiž pochopil, že česká společnost zdaleka netrpí nechutí ke komunistům, natož pak nechutí k levicovosti. Prostě udělal ze sociální demokracie to, o co se snažil Jiří Svoboda, když byl krátkou polistopadovou dobu šéfem českých komunistů: on se snažil komunistickou stranu přetvořit na standardní demokratickou stranu západního střihu, která by pak pod novým názvem dál fungovala v našem politickém systému. Zeman udělal obdobnou věc s opačnými znaménky, dostal do ruky pokus o standardní demokratickou stranu západního střihu a udělal z ní komunistickou stranu pod jiným názvem. A tak to zůstalo dodnes.

Od té doby dělal jeden kopanec za druhým. Nejkomičtější byl jeho strategický kotrmelec v roce 2003, kdy se pokusil při prezidentských volbách o triumfální vpád na Hrad s kopím v ruce na bílém koni a nakonec byl donucen se z Hradu vzdálit zadním vchodem. V poslední době pak už jen udílel hraběcí rady ze svého důchodcovského exilu na Vysočině.

Strana práv občanů, už ten název je populismus jak bič. Každá demokratická strana programově usiluje o práva občanů. Šance na úspěch této nové strany je minimální. V jejím čele stanul muž opakovaně poražený, dokonce ostudně poražený. Zajímavá je ovšem přítomnost Miroslava Šloufa po Zemanově boku. To je muž všemi mastmi mazaný a takoví obvykle nesázejí na mrtvé koně. Jestli se do čtrnácti dnů dočteme, že „výzkumy veřejného mínění“ zjistily, že Zemanova strana má 10% podpory obyvatelstva, řekneme si, že Šlouf je opět v sedle. Čekat se to dá těžko, ale v naší zemi je možné absolutně všechno.

Závěrem dodejme, že by bylo víc než žádoucí, kdyby Zeman uspěl. Už teď funguje jako veš v Paroubkově kožichu a každým odčerpaným hlasem přidává díl hlasu i liberálnímu křídlu české politiky. Zeman, ať je jaký je, vždy převážně zastával prozápadní politiku. No a Paroubkově arogantnímu hulvátství by na české politické scéně přibyl důstojný partner. Aspoň bychom se bavili.